Pohodlná houpačka pro neklidného Lukáška

Lukáškovi bylo v říjnu sedm let. Téměř nemluví, zopakuje pouze pár slůvek. Někdy si ani nejsem jistá, zda vůbec ví, co po mně opakuje. Přesto si ale rozumíme.

O Lukáškově autismu jsem se dozvěděla krátce po jeho druhých narozeninách. Do té doby jsem o autismu věděla pouze to, že existuje. Zjištění, co tato nemoc způsobuje a jak se bude projevovat, mnou otřáslo. V náručí jsem chovala mladšího synka Matýska a s obavami se dívala na Lukáška. Opravdu jsem se bála, jak to zvládnu.

Postupně jsem se učila s Lukáškovým onemocněním žít. Hledala jsme nové informace, zkoumala postupy práce s autistickými dětmi. Upřímně přiznávám, že to není jednoduché. V mnoha věcech jsme limitováni, lidé na nás občas koukají skrze prsty. Poznámky o nevychovaném dítěti už úplně ignoruji. Občas to člověka sice zamrzí, ale nemám sílu pořád dokola lidem vysvětlovat, proč se Lukášek chová tak, jak se chová. Za svého syna se nestydím a jsem nesmírně šťastná, že ho mám.

Lukášek je často neklidný, trpí záchvaty vzteku a je hyperaktivní. Jediné, co ho v takových chvílích uklidní, je houpavý pohyb. Miluje houpačky a dokáže v nich strávit třeba celý den. Zahradní houpačka by tak pro mě byla skvělým pomocníkem ve chvílích, kdy Lukáška nedokážu utišit. Bohužel mu ji sama koupit nemohu. Proto jsem se obrátila na Patrona dětí.

Lukáškův autismus mi toho hodně vzal, ale také hodně dal. Naučil mě dívat se na svět trochu jinýma očima a vnímat drobné radosti. Celkově mě to posílilo. S Lukáškem se radujeme z věcí, které normální lidé berou jako samozřejmost. I sebemenší pokrok je pro nás jako krok přes oceán. Co přinese budoucnost, ukáže jen čas. Já se budu dál snažit být dobrou matkou, milující, naslouchající a vnímavou.