Kubova maminka dokázala vyplavat ze sociálního dna k normálnímu životu

Zkušená odbornice ze sociální sféry během své praxe sledovala a snažila se posunout k lepším zítřkům desítky osudů. „Na rovinu říkám, že snaha se sebou něco dělat je u poměrné velké části klientů spíše sprosté slovo,“ říká nahlas to, o čem se moc nemluví. „Verva a poctivost, s jakou se Kubova maminka vrhla do restartu vlastního života, je spíše výjimečná. Mám radost, že se dostavily výsledky, o kterých se jí na začátku ani nesnilo.“
Pro začátek si tedy představte po uši zadluženou samoživitelku se základním vzděláním. Pracuje na černo. Se synem se plácá po ubytovnách a bůh ví kde. Raději o tom, kde s dítětem žije nemluví.

Střih.

Dnes má maminka už pět let stálé pracovní místo, kde si ji pochvalují. Získala dekret k trvalému přihlášení v městském bytě na dobu neurčitou. Syn po prázdninách nastupuje na střední školu. Žena je ve fázi, kdy už žádný sociální dohled nepotřebuje. „Jsme ale nadále v kontaktu,“ doplňuje Petra Flumová. „Funguji už jen jako ‚přítel na telefonu‘, když se potřebuje poradit. Nebo spíše ujistit se, že jde stále správným směrem. Věří mi, protože si vyzkoušela, že když se některými doporučeními řídí, fungují. A já zase naopak vím, že mi nikdy nelhala, nevymlouvala se a je za každou pomoc vděčná. To není v žádném případě samozřejmost. Přijímání sociální pomoci je totiž návykové a řada lidí si je začne časem nárokovat a být agresivní, když je nedostane.“

Práce nebo dávky

Jeden z nejsložitějších úkolů sociálních pracovnic je podle Petry Flumové přesvědčit klienty, že je lepší pracovat, byť i za nižší plat než být na sociálních dávkách, které jsou ale často jen o fous nižší. Nebo, že je lépe mít legální zaměstnání, kdy za vás odvádí zaměstnavatel pojištění, než brát dvojnásobek na černo. Lidem ze spodních společenských pater doma často nikdo uvažování v širších souvislostech neukázal.

„Když si Kubova maminka – upozorňuji že sama, nikoliv přes pracovní úřad – našla práci uklízečky ve školce za opravdu nizoučký plat, přišla se ujistit, jestli dělá dobře. Na černo měla víc. Byla ale ochotná přemýšlet o mojí poznámce, aby uvažovala i kvůli synovi v perspektivě nejen co je teď, ale co bude za pár let. Co když onemocní? Jako ‚černoty‘ se jí mohou kdykoliv zbavit. S normálním zaměstnáním je věrohodnější i při řešení bydlení. I postel v azylovém domě pro začátek získá spíše matka, která má práci než ta, která je jen na podpoře. Navíc se základním vzděláním nelze moc dobře pokukovat po odbornějším, a tím i lépe placeném zaměstnání.“ Maminka projevila soudnost a nastoupila na dobu určitou jako uklízečka ve školce. Ruku v ruce s tím pak skutečně získala i azylový byt (tedy byt ve vlastnictví města v režimu sníženého nájmu pro matky samoživitelky). Protože byla svědomitá, po čase jí školka nabídla trvalý pracovní poměr.

Lidé ze dna reagují někdy agresivně, ale zároveň nejsou zvyklí na slušné zacházení. Maminčinu sebevědomí v tomto prostředí pomohla důvěra a normální slušnost. Kolegyně v práci, „študované učitelky“, i paní ředitelka ji braly jako součást týmu, který vytváří dětem hezké prostředí. Nikoliv jen jako „blbou pomocnou sílu.“ Školkové prostředí bylo o tři levely výš než doposud všechna její bývalá působiště. Když jí paní ředitelka nabídla, aby nastoupila na trvalo, najednou měla, možná poprvé v životě, pevnou půdu pod nohama. „To, že se vymanila z prostředí, kde se žije jen ze dne na den, v boji o holé přežití vítězí ten, kdo je agresivnější a lhaní a fauly se berou jako normální, jí také hodně pomohlo,“ zmiňuje sociální pracovnice detail, o kterém běžná střední třída moc nepřemýšlí.

Když mi někdy dochází síly i trpělivost, právě ženy jako je Kubova maminka mi dávají pocit, že má moje práce smysl.

Vlastní domov

I snížené nájemné v azylovém bytě dělá řadě klientek potíže. Kubova maminka svoji šanci opět nepromarnila. Nikdy se s ním neopozdila a když s penězi přece jen nevyšla, hned to šla oznámit a posunutý termín platby dodržela. Další důvod, aby jí mohla sociální pracovnice doporučit podat žádost o dekret na městský byt. Komise žádost skutečně díky referencím schválila. „Byt je maličký, garsoniéra. Nikdo jí z něj ale, když bude plnit své závazky, nemůže jen tak vystěhovat, “ říká Petra Flumová, která se prý z tohoto výsledku velmi radovala. „Kuba tak získal konečně zázemí a klid. Rodina poprvé zažila pocit vlastního domova.“ Od té chvíle přestal definitivně patřit k dětem, které se harcují s matkami po ubytovnách, azylových bytech a domech, kde je to vždy jen na rok, bez jakýchkoliv perspektiv na zlepšení.

Bydlení, jídlo a nic dalšího

Potud všechno vypadá moc krásně. Součástí klidného dětství ovšem není jen mít kde spát, co jíst a kam složit věci do školy. Představte si, že jste kluk, kterého baví parkur, dopravní prostředky a spousta dalších věcí. Jenže může se věnovat jen tomu, co nic nestojí. Maminka dělá, co může, ale na kroužky, lyžáky, školní výlety prostě není. A tak Kuba do kroužků nechodil, kolo si půjčoval od kamarádů a parkur trénoval jen na místě pro děti ze sociálně slabých rodin. I přes složitější podmínky k učení v malinkém bytě se dokázal připravit na přijímačky na střední školu a opravdu ho i vzali. Protože maminčinu cestu ze dna sledovala Petra Flumová od počátku, s čistým svědomím se v žádosti o balík s potravinami ujala role Kubovy Patronky. „Svým příkladem mu ukázala, že nic v životě není zadarmo a tvrdě na sobě pracovat se vyplatí. Překročila svůj stín a vlastnímu dítěti připravuje mnohem lepší perspektivy do budoucna, než měla ona sama. Za to si zasluhuje respekt a další podporu. Mimochodem v mém profesním životě je zatím jediná, kdo mě o patronování požádal. Ale ne, aby získala nějakou výhodu pro sebe, ale aby se zlepšil život synovi!“ uzavírá své vyprávění Petra Flumová.

Kubovi a jeho mamince jsme pomohli. Ale příběhů dětí, jejichž rodiče se rozhodli, třeba po malých krůčkách, zlepšit osud svých dětí, je celá řada – pomůžete jim?