Pády ohrožují Verčin život, pomoct by mohly intenzivní rehabilitace

Děti s dyspraxií bývají nezřídka označovány za nešiky, nemotory či dokonce za lenochy. Na první pohled na nich totiž nikdo nic nevidí. Ale skutečnost je jiná. Jen s obtížemi se učí jíst lžičkou, samy se oblékat, ve škole mají problém chytit míč a naučit se jezdit na kole je pro ně heroický výkon. Proto jsou nezřídka terčem posměchu spolužáků a bohužel žijí v nepochopení dospělými, někdy dokonce i vlastními rodiči.

Zhruba u 50 procent z těchto dětí není ale dyspraxie jediným problémem. Je svázána s některou z poruch učení, s ADHD nebo autismem. A to je právě případ Verči. Žije ve skvělé rodině, která ji chápe a hodně ji pomáhají v občanském sdružení Jdeme autistům naproti. To poskytuje služby rané péče a sociální rehabilitace několika stům dětí s autismem žijícím na Olomoucku.

„O obě děti pečujeme společně s manželem, i když prakticky mám na starost celou rodinu sama z důvodu manželova pracovního vytížení a jeho péče o 88letou babičku,“ vypráví maminka. Verunka potřebuje péči 24 hodin denně. „Musíme ji mít s ohledem na její motorickou nestabilitu pořád na očích,“ dodává maminka. Dívenka totiž při pádu nedá automaticky ruce před sebe, jako byste to udělali vy, spadne prostě rovnou na hlavu. Proto ji maminka při procházkách venku vždy raději drží za ruku.

Čelenka není řešení, holčička se musí naučit dobře chodit

Jak se ale říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Při nestřeženém okamžiku na procházce ve školce nedávno Verča upadla přímo na čelo. „Zranění bylo větší a hodně krvácelo. Hned jsem pro dceru jela a sanitka nás odvezla do nemocnice, kde jí čelo zašili a musely jsme tam zůstat přes noc na pozorování. Od té doby nosí Verunka přes čepici ještě čelenku, která jí čelo chrání. To však až se oteplí nepůjde,“ přemýšlí maminka. A tak s Verunkou cvičí, kdykoli to jen je možné.

„Rehabilitace by mohly přinést Verunce bezpečí, bohužel si tak velkou částku zaplatit nemůžeme dovolit.“

„Po cestě do školky a na procházkách se snažím, aby Verunka chodila po patnících, kde se učí rovnováhu, stabilitu a soustředěnost na chůzi. Teď v zimě chodíme do heren, kde je spousta prolézaček. V jarních měsících jezdíme i s manželem velmi často do lesa, kde je nekonečné množství překážek ze spadlých stromů a větví,“ přibližuje maminka. Toto všechno Verunku posouvá dopředu a je stále šikovnější a obratnější. Jednou týdně také malá slečna absolvuje ergoterapie a kognitivní cvičení.

„Poslední rok spolupracujeme s ranou péčí, kde nám bylo doporučeno nastoupit do intenzivního rehabilitačního programu se zaměřením na rozvoj motorických dovedností a senzorickou stimulaci. Programy tohoto typu jsou ovšem velmi nákladné a vzhledem k tomu, že máme ještě zdravého syna a na plný úvazek pracuje pouze manžel, nemůžeme si takovou částku dovolit,“ posteskla si maminka. „Věříme ale, že intenzivní terapeutická práce by mohla Verunku v jejím vývoji posunout.“ Mohla by totiž pomoci s normalizací svalového tonusu, posít svaly, naučit holčičku správným pohybovým stereotypům a zlepšil její držení těla. Verunka by pak nebyla tolik ohrožena na životě svými pády.

Vztahy Verunce nic moc neříkají, miluje ale hudbu

Verunka nemluví a zdá se, že ji ostatní lidi nezajímají. Snad to tak ale nebude napořád. Jak její maminka říká: „**Každodenně se snažíme, aby měla potřebu nám něco říct, např., že chce jíst, pít nebo chce podat nějakou hračku. Ještě před asi půl rokem by se vztekala, že nemá to, co chce. Dnes už ví, že není nutné si lehat na zem, že stačí, když mě vezme za ruku a ukáže na to, co chce. Situace jsou každým dnem klidnější a za to jsem moc ráda.“

Pomoci právě teď můžeme nejen Verunce, ale dalším desítkám dětí, které jsou přihlášeny do kampaně na pomoc dětem s autismem.