„Pomáhat dětem je pocit, který chci zažívat pořád,“ říká dárkyně Jana

Já ale mám pocit, že je díky zveřejněným příběhům znám. V prvních měsících jsem opravdu poctivě četla všechny příběhy zdravotně postižených dětí a rozhodovala se, kterému přispěji. Nebylo to vůbec jednoduché, každý příběh mě něčím oslovil. Kdybych mohla, poslala bych něco pro každé dítě. Po čase syn poznal, že přispívám dětem, když viděl všude kolem mě rozházené kapesníky. Ale ty pocity jsou právě tím, co vás žene k tomu číst dál a pokračovat v pomoci, když můžete. Protože to je realita, před ní nelze zavírat oči.

Realita je také použít peníze pro sebe, pro své záliby, pro svého syna… Nevyčítá vám to někdy?

Synovi je deset, a i když má jako každý kluk jeho věku spoustu přání, v tomto jsme bezvýhradně na jedné lodi. Zpočátku jsem u webu Patrona dětí sedávala sama, pak se ale ke mně syn přidal a začal vybírat příběhy se mnou. A když má pocit, že jsme už dlouho nepřispěli, připomíná mi, že už bychom se měli zase podívat na web Patrona dětí a pomoci dětem, které to tolik potřebují.

A použít ty peníze raději pro sebe a svůj život? Ano, to bych mohla, ale takto mám lepší pocit.

Jak jste Patrona dětí vůbec našla?

Objevila vás myslím na Facebooku moje maminka. Zanedlouho mi vyprávěla, že přispěla na pomoc nějakých dětí a že to podle ní má velký smysl, ať se na Patrona dětí také podívám. Udělala jsem to a úplně mě to pohltilo.

Ty osudy?

Samozřejmě, ale nejen to. Zaujal mě i způsob, jakým pomáháte. To, že si každý dárce může sám vybrat konkrétní dítě, kterému chcete svým příspěvkem pomoci a také osoba Patrona, který potvrzuje, že dítě opravdu pomoc potřebuje. Super je také to, že vidíte, jak tam za pár sekund „naskočí“ všechny peníze, které jste poslali – do posledního haléře.

Přispíváte téměř výhradně dětem se zdravotním postižením, proč?

Tyto děti dostaly do života horší karty a musí s nimi hrát. Navíc zdravotní postižení zasáhne nevyhnutelně celou rodinu. Velkými bojovníky musí být nejen rodiče, ale hlavně samotné děti. Musí prožít tolik bolesti – nejen fyzické, ale často i té duševní, protože se musí vyrovnávat s omezeními, která souvisí s jeho handicapy. Když pak vidím, že se něco povedlo vyřešit nebo byť jen trochu zlepšil život nějakého dítěte, zažívám nádherné okamžiky.

Největší odměnou pro mne je, když za měsíc, dva či více vidím, že dítě je na tom lépe nebo problém zmizel

V současnosti si už ale dětské příběhy většinou sama nevybíráte, peníze posíláte na transparentní účet a jejich použití necháte na nás…

Ano, ale je to tak proto, že všechny výše zmíněné atributy a četba zpětné vazby od rodičů dětí ze splněných příběhů ve mně vzbudily důvěru. Rozhodnutí přispívat na transparentní účet jsem ale udělala až poté, co jsem dostala příležitost navštívit vás a poznat tváře, které za Patronem dětí stojí. Moje důvěra se ještě prohloubila a vím, že se s darovanými penězi nic špatného nestane. Naopak, vy víte o těch dětech a jejich Patronech více než já a dokážete peníze mezi ně rozdělit lépe. Navíc jsme si domluvili, že budete nadále postupovat podle vzorce, který jsem používala – tj. přispívat hlavně na děti se zdravotním postižením.

Kde se ve vás vzala ta altruistická povaha? Zažila jste něco, co vás nasměrovalo?

Vždycky jsem byla citlivá, ale kde se to ve mně vzalo vlastně ani nevím. Ani moje práce mě nevedla tímto směrem. Jsem vystudovaná ekonomka a dost dlouho jsem v této oblasti i pracovala. Již delší dobu jsem cítila, že tato práce pro mě nemá žádný hluboký smysl. Nakonec jsem pracovala v korporátu a tam jsem se konečně rozhodla a oblast financí jsem úplně opustila. Neviděla jsem důvod sedět hodiny za počítačem a být jedním kolečkem v soukolí, které dělá stále dokola to samé bez viditelného smysluplného výsledku.

Také mě ovlivnilo jedno divadelní představení. Výtěžek ze vstupného byl totiž určen na pomoc místnímu spolku nevidomých a slabozrakých. Vybralo se 40 000 korun, ale žena, která šek na tuto částku na jevišti přebírala, měla takovou radost a byla tak dojatá, jako kdyby dostala milion. Tehdy jsem se rozhodla, že tam budu posílat pravidelně každý měsíc nějakou částku a dělám to dodnes. Vím, na co jsou moje příspěvky použité, protože se občas s paní potkávám a také dostávám časopis, ve kterém spolek o všem přesně informuje.

A u vás zažívám něco podobného. Jak už jsem říkala, líbí se mi ta adresnost. Důležité pro mě také je, že vybranými penězi hradíte přímo konkrétní zdravotní pomůcku nebo třeba rehabilitace pro dítě přímo poskytovateli. Vždy jsem si jistá, že peníze jdou na potřebu právě toho konkrétního dítěte, a to je to, co chci.

Překvapilo vás, že jsme vás chtěli poznat?

Rozhodně! Za dětskými příběhy, které jsem četla, jsem vůbec nevnímala nějakou organizaci. To, že jsou tam lidé, kteří prožívají stejnou radost jako já, když je dětem pomoženo. Měla jsem pocit, že to je přece pro vás samozřejmost, protože zveřejňovat příběhy dětí, které potřebují pomoc, je přece vaše práce. Nabídku k osobnímu setkání jsem tedy přijala moc ráda a velmi jsem se na ni těšila. A při návštěvě ve vaší organizaci jsem si potvrdila to, co jsem již tušila. Že vám jde opravdu o ty děti, o tu smysluplnost, úplně stejně jako mně. Že vám nejde o to dělat si někde jméno a o další podružné věci.

Zmiňujete opakovaně adresnost. Na webu najdete spoustu různých sbírek na konkrétní děti, často za nimi ani nestojí žádná organizace. Přečtete si příběh, někde je napsáno číslo účtu a vy můžete poslat peníze…

Ano, to je pravda, já bych ale do takové sbírky nešla. Nechci ty příběhy, o nichž mluvíte, shazovat, ale já si je ověřit nedokážu a ani se tomu nemohu věnovat. U vás vím, že každou žádost prověříte a příběhy, které na webu zveřejňujete, jsou pravdivé. Navíc je ještě zaštiťuje Patron, který rodinu zná, ideálně dokonce s dítětem pracuje. Jak už jsem zmínila, mám k vám důvěru.

Sdílíte s lidmi okolo vás, kolika dětem jste už pomohla?

Ne. Kromě syna, mého přítele a mamky asi nikdo ani neví, že něco takového dělám. Do svého okolí se však snažím Patrona dětí při vhodných příležitostech šířit nákupem Dobrošeků, jsou to dobré dárky například na Vánoce. Věřím, že když je pak ti lidé promění ve finanční příspěvek na příběh, který si sami vyberou, osloví je to a později už pomohou sami.

Vrátím se k vašim pocitům, když někomu pomůžete. Několikrát jste zmínila, že jsou nádherné. Ne každý však má dostatek peněz, aby mohl nějaké věnovat jiným lidem…

Filantropie přece nejsou jen finanční dary. Pomáhat se dá třeba činem. Já věřím, že když člověk vysílá podporu a lásku, tak se mu jich také dostane. Odměnou je ten pocit, který díky pomáhání zažívám. Odměnou je to, když to dítě, a vlastně celá jeho rodina, se má líp nebo se dokonce zbaví svého problému.