Jsou okamžiky, které by chtěli lidé tisíckrát vrátit. Své o tom ví rodiče veselého, dnes čtyřletého, kamarádského Dominika, který si rád hraje s autíčky a legem. Na svět přišel jako úplně zdravé, toužebně očekávané dítě a do osudného dne byla jeho rodina velmi šťastná.
A co se vlastně stalo? Úraz. Ten smutný den byla maminka v zaměstnání a chlapečka hlídal tatínek. Na minutu si odběhnul do vedlejšího pokoje. Nenapadlo ho, že v tu chvíli jeho synek dostane nápad stoupnout si na stolek na kolečkách. Stolek se rozjel, chlapec se leknul a snažil se chytit toho nejbližšího, co měl po ruce. Tím byla naneštěstí čtyřicetikilová televize, která se na něj zřítila a přimáčkla ho k zemi. Zoufalý tatínek okamžitě přivolal záchranku, která chlapečka transportovala vrtulníkem do fakultní nemocnice.
„Kdo má děti ví, že ani sebepečlivější rodič veškeré nebezpečí nikdy úplně neeliminuje. To by je musel držet svázané v posteli. Jen má prostě některý chlapeček víc štěstí než Dominik, u kterého si anděl strážný zřejmě na chvilku zdřímnul,“ vypráví Agnesa Goláňová, pracovnice neziskové organizace, která se ujala role Dominikovi Patronky v žádosti o pomoc na www.patrondeti.cz. Lékaři u malého pacienta zjistili dvojité krvácení do mozku a také, že úraz okamžitě narušil celý jeho pohybový aparát. „Lékaři tehdy rodičům oznámili,“ bere si opět slovo Agnesa Goláňová, „že pokud budou s chlapcem poctivě cvičit, je tu malá naděje, že se podaří rozhýbat pravou stranu těla. Ta levá zřejmě zůstane ochrnutá.“
Nejhorší je vždycky bezmoc. V pocitech čirého zoufalství se rodiče faktu, že mohou něco dělat, chytili jako tonoucí stébla. „V době, kdy byla maminka se synem v nemocnici si tatínek našel ubytování poblíž, aby mohl svého synka denně navštěvovat a byl nablízku i své ženě,“ říká Patronka. „Že Dominik ochrnutý být nemusí jsme se si uvědomili po dvanácti návštěvách hyperbarické komory,“ bere si slovo maminka. „I když jsme tomu dopředu moc nevěřili, kyslíkové terapie našemu chlapečkovi pomohly. Opět dokázal mluvit a trošku se hýbat. Další pokroky se dostavily po sedmi týdnech v lázních. Tam se stal v podstatě zázrak. Náš syn začal zase chodit. Sice špatně, ale začal,“ mluví maminka o dnech, kdy poprvé po dlouhé době klidněji usnula.
Navzdory předpovědím lékařů udělal Dominik neuvěřitelné pokroky
Vyhráno ale ještě zdaleka není. Dominik momentálně nejvíc bojuje s levou rukou, která zůstala ochrnutá. S roztomilostí čtyřletého dítěte o ní říká: „Ručička ještě spinká“. Nadějí na její „probuzení“ je přístroj OmniHi5. Co si pod tím představit? Hodně zjednodušeně řečeno, jde o přístroj, který propojuje Dominikovu horní končetinu s hlavou. „Učí“ znovu mozek vysílat správné signály do ruky, aby se zase hýbala. K úspěchu je ovšem práci s přístrojem pravidelně a důsledně opakovat. V tuto chvíli ale rodiče narazili na pro ně nepřekonatelnou bariéru. Cena přístroje je vysoká a pojišťovny jej neproplácí. „Pevně věříme, že tato pomůcka našemu Dominičkovi ručičku rozhýbe. Pokud se to podařilo s nohou, která měla také zůstat ochrnutá, má velkou naději i ruka. Všechny naše úspory jsme už ale použili na jiné rehabilitační pomůcky a ubytování tatínka, když jsme byli v nemocnici a v lázních. Nikdy jsme o nic nežádali, ale teď nemáme jinou možnost. Za sebemenší pomoc s pořízením rehabilitačního přístroje pro synka budeme vděční. Sami ho nezaplatíme, je nad naše možnosti, ale je obrovskou šancí na zdravý život Dominika,“ uzavírá maminka své vyprávění.
Na zázraku Dominikova rozhýbání má podle Agnesy Goláňové zásadní podíl i obrovská láska a semknutost rodičů. „Chtěla bych se touto cestou přidat k rodičům a z celého srdce poděkovat vedení i všem v nemocnici za veškerou lékařskou péči a psychickou podporu, kterou celé rodině poskytli. Rovněž děkuji lázním za vše, co pro tuto rodinu udělaly a díky nimž udělal Dominiček takový obrovský pokrok. Zároveň děkuji i všem dárcům a pracovníkům Patrona dětí, kteří celý rok pomáhají rodinám, které to opravdu potřebují. Jste pro ně nadějí k lepším zítřkům.“
Život s dítětem s Downovým syndromem je jiný, složitější, ale jak říká sama maminka Kateřina, v jejich případě není vůbec méněcenný. Svého patnáctiletého syna Nikyho vychovává k samostatnosti, zapojuje ho do všech domácích i sportovních aktivit a je příkladem toho, že i s jedním chromozomem navíc se dá žít normální život.
Lidé si často myslí, že úspěšnost příběhu je náhoda. Je za tím ale mnohem víc. Stejně jako květina, kterou nezaléváme, uschne i příběh, na kterém se dále nepracuje. Patron dětí žádost o pomoc pro vaše dítě co nejlépe zpracuje a snaží se různými aktivitami podpořit stránky, na kterých je zveřejněna. To můžete pro své dítě udělat i vy.
Obecně si lidé myslí, že mít Downův syndrom znamená životní tragédii a doživotní závislost. Avšak každé dítě s jedním chromozomem navíc je jiné a stejně originální jako jsme my. Některé toho zvládne hodně, některé méně. Monče s Downovým syndromem je 16 let a maminka ji od malička učí samostatnosti.
Tyto stránky používají k poskytování služeb soubory cookie. Používáním
tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace.
Můj účet
