Aby autistka Anička lépe rozuměla světu

Anička je 4letá holčička, která dochází 2. rokem do denního stacionáře, ve kterém pracuji jako pedagog a sociální pracovník.
Anička se narodila jako zdravá holčička. Postupem času přestala reagovat na své jméno, začala chodit po špičkách a stále se točila dokola. S odstupem několika týdnů už nechtěla v klidu spát, začala mít fobie z nových věcí, lidí, místností a ve svém věku nevyslovovala ani základní slovíčka. Rodičům se odstartoval kolotoč běhání po lékařích, kde se dověděli, že dívka má autismus. Od té doby Anička ordinace nesnáší a má panickou hrůzu z lékařů.

Ve 3 letech začala dívka navštěvovat náš denní stacionář. I přes malý kolektiv a individuální péči byly začátky pro Aničku těžké. Dlouho trvalo, než si zvykla na to, že k nám chodí, na režim a na děti. Jelikož nemluví, projevovala nesouhlas leháním na zem, kopáním, křikem a drápáním v obličeji, mnohdy až do krve. Strupy si stále dokola strhávala, takže jí zůstaly na tváři jizvičky. Anička ještě nebyla zvyklá a nechápala komunikační kartičky, aby tak pochopila režim dne nebo co po ni chceme a tak ani tato pomůcka nepomáhala. Později si přivykla a chodí k nám ráda. S dětmi si sice nehraje, ale líbí se jí společné aktivity – básničky a říkanky s ukazováním, které poslouchá a na konci tleská a směje se. Při hudbě tančí a běhá po místnosti dokola. Má ráda i cvičení, při kterém využíváme balanční pomůcky, trampolínu, různě tvarované nášlapy. Někdy dětem napustíme vanu a pouštíme bublinky s barevným podsvícením, to je Anička nejšťastnější.

Autisti mají rádi svůj řád a i drobná odchylka je může rozhodit. Zdánlivě nevinná změna se může změnit v několikaminutový záchvat. V nemocnicích Anička nechtěla spát na posteli, nejspíš si ji spojila s nepříjemným zákrokem a mamince tak nezbývalo nic jiného, než s Aničkou spát na zemi na chodbě. Přestala pravidelně spát po obědě i ve stacionáři. Lehnout do postýlky je pro ni nemyslitelné a pokus by znamenal opět záchvat. Většinou po obědě nespí a hraje si, při čemž plně zabaví jednu pracovnici. Pokud něco chce, tahá dospělého za ruku, aby šel s ní a vyhověl jí. Když se tak nestane, Anička to dává opět hlasitě najevo. U autistů se nejedná o nevychovanost, ale o emoce, se kterými si neumí jinak poradit a ventilují je takto. Bohužel se maminka velmi často setkává s nepochopením veřejnosti. Nemůže s dcerou do města, na nákupy, na výlet. Dívka miluje vodu, hned do ní vchází. Nevadí, že je oblečená, že je voda studená, nevadí ji dokonce ani to, že v ní nestačí. Anička by se takto mohla velmi snadno utopit, protože je schopna vběhnout do hluboké řeky. Její pud sebezáchovy není takový, jako u zdravých dětí. Nepředvídá dopředu, že se něco může stát. A tak ji maminka musí hlídat nonstop, nejen ve vodě. Ve dne, v noci. Dívka leze do výšek, po skříních, do oken.

Co se týká sebeobsluhy, Anička je stále na plenkách, musí se krmit. Mnoho autistů má také problémy se spánkem a Anička patří mezi ně. Běžně usíná kolem půlnoci, často až ve 2 ráno a kolem 6. hodiny opět vstává (a to i když po obědě nespí).

Maminka s tatínkem musí zajistit rodinný rozpočet, musí oba chodit do práce. Maminka bohužel může pracovat velmi omezeně, protože s dcerou podstupují řadu vyšetření. Mají v plánu terapie (po uklidnění koronavirové krize), které nejsou hrazeny pojišťovnou. Velmi často musí maminka zůstat doma, když dívka nemá svůj den nebo celou noc nespala. Pro rodinu je velmi těžké skloubit péči o Aničku a zajištění rodinného rozpočtu.