Aby byla Terezčina rodina zase pohromadě

Náš neradostný příběh se začal psát před čtyřmi lety. V té době jsem byla drogově závislá a o světě jsem nevěděla skoro nic. Jakmile jsem ale zjistila, že čekám Kubíka, drogy pro mě přestaly existovat. Kubíkův otec byl však násilník, který mě dennodenně bil. Bral drogy, proléval se alkoholem – to byly jeho dvě velké lásky. V 7. měsíci těhotenství jsem si našla organizaci, která mi pomohla utéct a podat na něj trestní oznámení. Našli pro mě také místo v azylovém domě. V srpnu roku 2015 jsem potom konečně na světě přivítala Kubíčka.

Když nastal čas opustit azylový dům, neměla jsem kam jít. A tak mi Kubíčka vzali a umístili ho do pěstounské rodiny. Bylo mi řečeno, že dokud si nenajdu pořádné bydlení, nemůže se mnou můj chlapeček žít. Tohle považuji za své největší životní selhání. V té době jsem se seznámila se současným manželem. Byl mi velkou oporou a slíbil mi, že to spolu nějak zvládneme. Požádal mě o ruku a po velmi skromné a malé svatbě se z nás stala rodina. Podařilo se mu sehnat kauci na byt, takže jsem se těšila, že s novým bytem konečně získám zpátky svého synka. Soudy se ale neskutečně táhly a navíc byl z vězení propuštěn Kubíkův otec. O Kubíka se nikdy nezajímal, ale najednou si nepřál, abych ho měla v péči.

Byla jsem z toho hodně nešťastná, nevěděla jsem, co dělat. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná. I když nám zrovna nebylo do smíchu, moc jsme se na Terezku těšili. K úplné radosti nám ale pořád chyběl Kubík. Druhé těhotenství bylo hodně obtížné. Terezka se narodila předčasně a nepodařilo se mi u ní rozvinout sací reflex. Já jsem vlivem stresu přišla o mléko, což celou situaci jenom zhoršilo. Terezka byla pořád strašně maličká, takže jí oblečení pro nejmenší děti bylo obrovské.

Prvního půl roku jsme s ní byli pořád v nemocnici a náklady na léky a zdravotní pomůcky byly obrovské. Nikdy jsme neměli hodně peněz, ale tohle nás finančně úplně vyčerpalo. A pak jsme stáli před volbou, zda zaplatit Terezčiny léky, nebo nájem. Zvítězily léky a my se museli vystěhovat. Já jsem skončila s Terezkou v azylovém domě v jiném městě, manžel na ubytovně. Protože nám chtěl být nablízku, opustil po dvanácti letech svoji práci a přijel za námi. A i když si našel jiné zaměstnání, vydělává méně peněz než předtím.

V tuto chvíli jsme v situaci, kdy nevíme kudy kam. Už není způsob, jak v nejbližší době našetřit na kauci na nový byt. Bez nového bytu ale naše rodina nikdy nebude pohromadě. A já si už nepřeji nic jiného, než aby byl můj malý Kubík s námi, abychom konečně mohli žít jako rodina. Kubíka pravidelně navštěvujeme a je strašné, když ho musím opouštět. A tak vás moc prosím o příspěvek. Pomůžete mi dát mým dětem domov?