Aby Kačka a Terka mohly prožívat opravdové dětství

Jmenuji se Pavla, je mi třicet sedm let. Mám dvě skvělé dcery ve věku šestnáct a sedm let. Také životního partnera, který v nejtěžších chvílích dokázal, že je mužem mého života s velkým M. Když jsem ještě byla zdravá, chodili jsme na procházky, jezdili na výlety. Pracovala jsem jako účetní v chráněné dílně. Práce mě bavila – vyráběli jsme sádrové odlitky zvířátek a květin, kterými jsme dělali radost v dětských domovech, nemocnicích či v rámci různých dobročinných sbírek. Když teď náš příběh sepisuji, připadá mi, že se mi „minulý život“ jenom zdál. Před sedmi lety mě postihla mozková mrtvice s následky, které úplně změnily život celé rodiny.

Málokdo si umí představit, jak se cítí dospělá žena, zvyklá na soběstačnost, když ji partner nebo starší dcera koupou, oblékají, češou. Znovu se učím barvy, slova, poznávat přátele. Mé srdce pracuje pouze na dvacet a plíce na čtyřicet procent. K tomu mám poškozenou páteř a další zdravotní obtíže. Za vše hovoří to, že každý den musím spolykat dvacet čtyři druhů léků, dohromady asi šedesát tablet, bez kterých se mé tělo již neobejde. Pohybuji se pouze na vozíčku, nebo se šourám s chodítkem. Protože náš starý dům není bezbariérový, nedostanu se sama ani na toaletu. Cítím bezmoc…

Dnes šestnáctiletá Kačka musela bleskově dospět. V současnosti dokáže zastat veškeré domácí práce a zároveň se moc hezky stará o mladší, sedmiletou sestřičku. Terinka v ní má druhou maminku. V loňském roce jsem strávila celý půlrok v nemocnici po operaci srdce včetně výměny utržené mitrální chlopně a Kačenka mě doma plně zastoupila.

Moje onemocnění nás stáhlo do těžkých finančních potíží. Manžel musel vlastně ze dne na den skončit v zaměstnání, aby se o mě mohl starat. Stát mi posléze přiznal jen malinký invalidní důchod a manželovi příspěvek osm set korun na péči o osobu blízkou. Půjčil si peníze a založil si vlastní dílnu, aby byl svým pánem a mohl pracovat z domova. Jenže kvůli mému zhoršujícímu zdravotnímu stavu nemohl nakonec v dílně trávit tolik času, jak by potřeboval. Pak přišla covidová pandemie, která nás ekonomicky srazila na dno úplně.

Čeho si dnes vážím nejvíc na světě? Mé rodiny! Manžel a holčičky mi dodávají každodenní sílu a nedovolí mi můj boj s nemocí vzdát. Jejich opora a láska je důvod, proč musím a chci jít dál a bojovat za každičký den s nimi!

Velmi bych si přála, aby se Kačce aspoň trochu uvolnily ruce a ve větším klidu se soustředila na svoje studia. Vždycky chtěla být cukrářka, protože miluje pečení a vaření. Jsme pyšní, že se navzdory neklidu, který zažívá doma, na vysněnou střední školu dostala a letos v září nastoupila do prvního ročníku.

Nikdy jsme si nechtěli říkat o pomoc, mysleli jsme si, že ze všeho musíme dostat sami. Místo toho jsme však padali hlouběji a hlouběji. Začali jsme proto žádat o pomoc pro dcery u Patrona dětí a přes něj jsme se dostali i do televize, do pořadu Krotitele dluhů. Pokud jste 11. října viděli „náš díl“, víte, že se snažíme postupoval podle rad, které jsme zde dostali a děláme všechno pro to, abychom se ze dna odrazili. Od léta už ke mně jezdí několikrát do týdne domácí péče, v těch dnech se může manžel věnovat práci, kterou si sehnal. Díky poradcům z Krotitelů dluhů víme, že naše situace není tak beznadějná, jak jsme si mysleli. Bude to ale ještě ale hodně dlouhá cesta a čas zastavit nelze.

Chtěla bych Terce dopřát hezké dětství a Kačce život, jaký mají její stejně staří vrstevníci. Tyhle léta jí už nikdy nikdo nevrátí. Děkuji, že jste mé vyprávění dočetli až sem. Proto budu teď kvůli dcerám vděčná za jakoukoliv podporu.