Aby Lukášek jednou dokázal sám chodit

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě trošku šok. Nedokázala jsem si představit, že ze mě bude máma. Prvotní nejistotu ale rázem vystřídala velká radost a já se začala těšit na to, jak se svým dítětem budu jezdit na kole a na bruslích, cestovat a hrát fotbal. A když jsem toho mrňouska uviděla na ultrazvuku, věděla jsem, že se mi narodí láska mého života.

V sedmém měsíci jsem šla k lékaři s tím, že mi není dobře. Domů jsem odešla s antibiotiky a údajným zánětem močového měchýře. Druhý den mě však zvětšující se bolesti dohnaly do nemocnice, kde jsem do dvou hodin od svého příchodu porodila Lukáška. Ten na svět vykoukl už ve 31. týdnu. Po porodu jsem ho zahlédla jen na několik vteřin a vím, že mě vyděsilo, že vůbec neplakal. Lékaři ho hned odnesli a později mi oznámili, že ho musí převézt do jiné nemocnice. Když mě vezli na pokoj, na chviličku jsem svého synka ještě zahlédla – ležel v inkubátoru, s hadičkami a přístroji všude kolem sebe.

Druhý den, kdy už byl Lukášek v jiné nemocnici, jsem tam volala a dozvěděla se, že ho museli intubovat, ale jeho stav je stabilizovaný. Když mě k němu po pěti nekonečně dlouhých dnech konečně pustili, rozplakala jsem se. Moje děťátko mělo propadlý hrudníček, zhublo a kvůli novorozenecké žloutence bylo celé žluté. Začala jsem se dožadovat odpovědi na to, co se to s ním vlastně děje, a dozvěděla jsem se, že Lukášek přestal při převozu dýchat a musel být oživovaný. A právě tato událost zcela změnila naše životy.

Když jsem si ho stabilizovaného odvezla domů, věřila jsem, že je to nejhorší už za námi. Lukášek se hezky vyvíjel, a to až do okamžiku, kdy se měl začít přetáčet – o to se totiž ani nepokusil. Hned jsem s ním na doporučení začala cvičit dle Vojtovy metody, díky které se v půl roce konečně přetočil. Protože se ale ve svém vývoji stále opožďoval, podstoupil krátce po svých prvních narozeninách magnetickou rezonanci. Ta odhalila poškození mozku z důvodu jeho nedostatečného okysličení. V tu chvíli se všechny mé sny o tom, jak budeme společně jezdit na kole a na bruslích, rozplynuly.

Neuroložka mi sdělila, že Lukášek nebude nikdy chodit ani mluvit, ale zůstane ležákem a maximálně zvládne koulet očima. Bylo to hrozné, ale rozhodla jsem se, že se tím nenechám zničit a udělám všechno pro to, aby se tyto prognózy nenaplnily. Pravidelně jsem s ním rehabilitovala doma i v rehabilitačních centrech, což zafungovalo natolik, že se v roce a půl dostal na všechny 4 a ve dvou letech se s přidržováním se nábytku postavil. Jeho tělíčko bylo ale neskutečně napjaté a spastické a nedovolovalo mu chodit. Přesto bylo vidět, jak se snaží a jak opravdu tvrdě dře.

V pěti letech pak do jeho života vstoupila epilepsie. Následoval jeden záchvat za druhým, kvůli kterým se Lukášek vrátil zase na začátek svojí cesty. Musel se znovu učit, jak ovládat své tělo, on to ale nevzdal a zabojoval.

Dnes, ve svých deseti letech, se už dokáže postavit a s berličkami udělat pár kroků. Většinou se ale pohybuje na invalidním vozíku. Má za sebou operaci achilovek a aktuálně mám v ruce doporučení na operaci metodou Ulzibat. Ta spočívá v naříznutí napjatých svalů, které mu nedovolují se pořádně hýbat. Po této operaci se výrazně zkvalitní jeho chůze a i rehabilitace bude snadnější. Zbaví se totiž spasticity, která momentálně ovládá jeho tělo. Operace metodou Ulzibat ale stojí 72 000 korun, což si v žádném případě nemůžu dovolit. A proto prosím o pomoc vás. Díky této operaci nebude můj syn trpět bolestmi a přiblíží se svému snu o samostatné chůzi.