Aby se Niky naučil znovu sám chodit

Dříve jsme chodil – už nechodím, běhal jsem – neběhám, skákal jsem – neskáču. Býval jsem zdravý jako řípa, pak jsem však vážně onemocněl a nyní jsem odkázán na invalidní vozík. Rád bych ale zase chodil do školy, běhal s kamarády a skákal na své trampolíně. To bych si opravdu moc přál.

Osudným dnem, na který nikdy nezapomenu, byl 8. říjen 2015. Přijel jsem po škole s mamkou domů, bolely mě nohy a chtělo se mi na záchod, jenže mi to nějak nešlo. Nakonec jsem na záchodě spadl na kolena a volal o pomoc. V tu chvíli přiběhla mamka, ale to už jsem nemohl hýbat nohama. Cestou do nemocnice jsem přestal nohy cítit úplně. Byl jsem z toho vyděšený a naši také, protože nikdo z nás netušil, co se mi vlastně stalo. Lékaři nám později vysvětlili, že se mi přestala prokrvovat část míchy na úrovni hrudní a bederní páteře. Následkem toho mi ochrnuly nohy a mám problémy s vyprazdňováním.

Přestože se dnes, ve svých dvanácti letech, zvládnu postavit na nohy, nejsem zatím schopen samostatné chůze. Nohy mám ochrnuté od kotníků dolů. S nemocí se snažím bojovat, cvičím doma i v rehabilitačních centrech. Nejvíce mi pomáhají intenzivní rehabilitační pobyty, které s sebou nesou nemalé výdaje. Tyto pobyty nejčastěji absolvuji v Klimkovicích, kde jsem byl už čtyřikrát. A rád bych tam jel znovu. Pojišťovna nám sice část peněz přispěje, i tak ale zbývá velká částka, kterou musí rodiče doplatit.

Mamka s taťkou se moc snaží, aby mi nic nechybělo a aby se můj stav pořád zlepšoval. Protože ale všechny rehabilitace a zdravotní pomůcky stojí spoustu peněz, potřebovali by teď trošku pomoct.