Doprava do školy pro Alberta

Šestnáctiletý Albert je náš puberťák na vozíku. Je to nejpozitivněji naladěný kluk široko daleko, pořád se směje, kouká po holkách a sleduje sporty všeho druhu. Pokud jde o různá sportovní odvětví, má o nich až encyklopedické znalosti. Někdy se samozřejmě tváří, že ho jako jeho rodiče dost štveme, my ale víme, že nás má moc rád. Být v zajetí puberty holt pro kluka není nic snadného. Své by o tom mohl vyprávět i jeho mladší bráška Viktor. S tím nás ještě také čeká hodně legrace.

Albert se narodil předčasně s diagnózou dětské mozkové obrny. Ta ho omezuje v hybnosti, takže samostatně nechodí a bohužel ani nesedí. Pohybuje se jen na vozíku. Má problémy s jemnou motorikou, proto potřebuje pomoc při oblékání, hygieně i jídle. Mentálně je na tom ale výborně. Má skvělou paměť a je schopen se naučit téměř cokoli. Věřím, že i navzdory svému hendikepu může prožít svůj život smysluplně, jen k tomu potřebuje dobré vzdělání.

Letos Albert dokončil 9. ročník základní školy u nás, ve Zlínském kraji, kde byl za pomoci asistenta integrován do běžné třídy. Třídní kolektiv byl pro něj vždy tím největším stimulem – co nešlo doma, to zvládal v partě puberťáků ve škole. Pak nastal čas hledat střední školu. Gymnázium ani běžná střední škola nepřicházely v úvahu, protože Albert se rychle unaví a tempo výuky by nestíhal. Navíc má potíže s matematikou a přírodovědnými předměty, takže by se tam jen trápil. Výuční obory zase neměly smysl proto, že má Albert problémy s jemnou motorikou a rukama se neuživí.

Marně jsme bohužel hledali nějakou školu v našem okolí, kterou by Albert zvládl. Pak ale manžel přišel s tím, že bychom se mohli podívat, jaké učební obory nabízí pražský Jedličkův ústav. Nakonec si Albert vybral tamější obor sociální činnost a bylo rozhodnuto. V rámci výuky je v Jedličkově ústavu navíc pamatováno i na rehabilitaci. Přímo ve škole je také bazén, kde probíhá výuka tělocviku, týdenní stacionář zase nabízí spoustu mimoškolních aktivit (syn už se přihlásil do dramatického, hudebního a meditačního kroužku). Albert tam také poprvé zažívá pocit odpovědnosti za svůj život. Doteď byl zvyklý na to, že jsme za něj všechno zařídili my, teď si ale musí ledasco domluvit sám.

Alberta vozí každou neděli do Prahy můj manžel. Každý pátek si ho potom zase vyzvedává. Absolvovat 2x do týdne náročnou cestu autem po D1 do Prahy a zase zpátky nás však stojí hodně peněz. Vlakem bohužel jezdit nemohou. Syn jde za cestu alespoň dvakrát na záchod, což je s vozíkem ve vlaku technicky neproveditelné.

Já pracuji jako učitelka a manžel je od září tohoto roku vedený jako osoba pečující o hendikepované dítě. Z příspěvku na péči hradíme denní stacionář, který nás vyjde na 17 000 korun týdně i s jídlem. Můj příjem pokryje inkaso, splátku úvěru, který jsme si vzali na rekonstrukci domu, a nákup potravin. A ještě nám musí zbýt peníze na naftu do auta. Manžel si o víkendech přivydělává obkládáním koupelen, když pak ale v neděli večer sedá do auta a veze Alberta do školy, mám strach, aby se jim kvůli jeho únavě něco nestalo. Proto bychom vám byli moc vděční za příspěvek na naftu, kterou bychom do poslední kapičky využili k dovážení Alberta do školy a domů. Díky vašemu daru by manžel mohl také alespoň v neděli méně pracovat a více si odpočinout na dlouhou cestu.

Všem, kteří si přečetli náš příběh, děkujeme.