Janičce na notebook do školy

Jmenuji se Marie a je mi 49 let. Mám dvě dcery, Janičku (15) a Marušku (13). Starší Janička je úžasná, se vším mi moc pomáhá. Příští rok se chystá na střední školu a ke svému studiu by potřebovala notebook. Bohužel není v mých finančních možnostech jí ho pořídit.

Pocházím z rodiny, která nikdy příliš nefungovala. Proto jsem od svých deseti let vyrůstala v dětském domově. V roce 1991 jsem se provdala, ale neměli jsme děti. Když jsem se o sedm let později rozváděla, zjistila jsem, že přede mnou manžel celá ta léta tajil, že je neplodný. Přitom věděl, jak moc bych si přála děti.

Do roku 2001 jsem pracovala v bezpečnostní agentuře, ale začátkem léta jsem musela ze zdravotních důvodů skončit. Půl roku jsem potom strávila po nemocnicích. Tam jsem se seznámila s mužem, který tak trochu vyplňoval moji prázdnotu. Když jsem otěhotněla, stala se ze mě ta nejšťastnější žena pod sluncem. V roce 2002 se mi narodila Janička a o dva roky později Maruška.

Po nějakém čase jsem však svého muže musela opustit. Po prodělaném pracovním úrazu totiž začal pít a gambleřit, zvyšovala se u něj agresivita. Protože jsem měla o děvčata strach, utekla jsem do azylového domu pro matky s dětmi. Po dvou měsících v azylovém domě jsem nám našla malý byt 1+1 bez koupelny, pro nás za příznivou cenu. Bytná ale byla velmi nepříjemná a holky se tam necítily dobře.

Později jsem sehnala byt 3+kk, kde žijeme dodnes. Bytná je hodná a tolerantní dáma, ale protože je to novostavba, navýšil se nám i nájem. Žijeme však skromně. Nábytek a celé vybavení bytu máme z bazaru a od přátel. Náš byt je vybaven více účelově než vkusně, ale nám to nevadí.

Finančně na tom nejsme nejlépe. Otec holek nám nikdy nepřispíval. Sedm let se schovával a nyní je ve vězení za neplacení výživného. Zatím jsme od něj neviděly ani korunu. O svoje dcery nejeví vůbec zájem. Já pobírám invalidní důchod 3. stupně.

Mám vleklé zdravotní potíže, ale největším problémem jsou ruce, konkrétně ramena. Levé mám úplně nehybné. Pravé rameno už má hybnost jen 30%. Jsem také agorafobik (úzkost z míst nebo situací, z nichž lze jen obtížně uniknout), takže ke mně nikdo kromě organizace KOTEC a jednoho kamaráda nechodí. Sama také nevycházím z bytu. Pokud už musím jít ven, potřebuji doprovod. Chodím však jen k lékaři, výjimečně na nákup.

Navzdory všem překážkám a komplikacím, které musím řešit, mám dvě úžasné dcery. Jsou mojí radostí. Patnáctiletá Janička je moc chytrá a ve škole patří mezi nejlepší žákyně. Od první třídy má pořád vyznamenání a v osmé třídě měla průměr 1,13. Chtěla by jít studovat medicínu, proto si přeje dostat se na gymnázium nebo na zdravotnickou školu. Chtěla by mě jednou sama vyléčit.