Julince terapie, které jí velmi pomáhají

Ještě sice nemluvím a zjistili jsme, že mi bude ještě nějakou dobu trvat, než začnu. Ale maminka Vám odpoví na vše, co budete chtít slyšet, protože mě zná ze všech nejlépe. Ví, kdy mě něco trápí, kdy se mi něco nelíbí a taky, když na ní zkouším svoje ksichtíky a kdy mám prostě špatnou náladu. Ale také mi díky této vnímavosti zachránila nejednou život, jak sama říká „ještě že jsem hypochondr“ a myslí tím sebe... Chi chi. Tenkrát si všimla úplné maličkosti a tím také začne můj příběh. Jmenuji se Julinka a v lednu jsem oslavila svoje čtvrté narozeniny, tudíž jsem lednová královna ale ne ta zlá, ba naopak byla a jsem prý to nejhodnější miminko. Byla jsem její vymodlená holčička, na kterou moc dlouho čekala. Těhotenství proběhlo v pořádku a maminka prožila, sice delší a náročný porod, ale přitom byl prý se mnou nejkrásnější. Pustili nás domů dokonce o den dříve, protože bylo vše v pořádku. Jedno ráno jsem hodně plakala, tak mi mami mazala bříško a cvičila s nožičkama, protože si myslela že mě bolí. Náhle si všimla divných záškubů v ručičce, a tak hned volala paní doktorce. Ta jí poslala na JIP. Když jsme dorazili, byli jsme posláni domů s tím, že je to při pláči normální. Maminka se nevzdala a řekla, že mi šla pěna od pusy. Přičemž mi vlastně zachránila život. Přijali nás tedy na pozorování a dostala jsem antibiotika, protože se mi zvedla vysoko teplota. Na druhý mě odváželi do větší nemocnice, protože jsem dostala opravdu hodně vysoké teploty. Zavřeli mě do inkubátoru a mamince s tatínkem se zhroutil celý svět. Týden nás k sobě nechtěli pustit, bylo období chřipek. Maminka kvůli tomu všemu přišla o mléko. Konečně za mnou rodiče pustili a oznámili jim mou diagnózu. Po týdnu mě převezli zpět a my ležely s maminkou měsíc v nemocnici, byla jsem stále na kapačkách. Protože jsem pořád ležela, neuměla jsem pást koníčky, takže jsme vyhledali fyzioterapeuta. Byla jsem statečná, ani jsem neplakala. Během krátké doby, kolem 4. měsíce, jsem dostala silné úleky, šla jsem do klubíčka, šilhala očima a kroutila pusou. Paní fyzio říkala, že mám silné epileptické záchvaty. Paní neuroložka říkala, že uvidíme, ale mamči to nedalo a obrátila se na tu větší nemocnici, kde nás okamžitě hospitalizovali a měsíc jsem tam byla se silnými záchvaty. Už hrozili nemocnicí Motol a injekcemi (kortikoidy) na zastavení, protože záchvaty byly čím dál silnější a já zapomínala jsem věci, které se děti v mém věku učí. A teď bude pokračovat maminka....

Nikdo, kdo tohle nezažije nedokáže ani pochopit jaká bezmoc a strach se ve vás odehrává, ta bezbrannost, úplné ztracení v začarovaném kruhu. Kdy se jen modlíte, aby tahle noční můra jednou skončila. Po dlouhém měsíci a nasazení kortikoidů záchvaty ustaly a my odjely domů. Léky nám změnili a máme je do dnes. Nakonec byla diagnostikována pravostranná hemiparéza (ochrnutí pravé části těla). Noha je na tom lépe, ruka hůře. V roce jsme navštívili lázně, kde se již Julinka po dvou týdnech převrátila na bříško. V roce a půl se začala kutálet - válet sudy, a před Vánocemi se sama konečně posadila. Druhé lázně se Julinka sama dostala na čtyři, ale neleze, pouze se snaží houpat. Nyní se posouvá po zadečku a snaží se v kleku přizvedávat nahoru. Každé lázně měly nějakou odezvu, proto každé další budou pro Julinku tou nejlepší volbou. Je motoricky na úrovni půl očního dítěte, ale jinak je moc chytrá. Pozná barvičky, učí se pěkně na nočník, pozná zvířátka a umí zazpívat Bum bum bác bác, miluje dětské písničky. Cvičíme třikrát denně, jezdíme na hipoterapie, do lázní a máme doma všechny pomůcky, co potřebuje. Teď je období, kdy potřebuje nejvíce rehabilitací, protože si mozek zapamatovává údaje a pohyby, které dělá. Kvůli velkému poškození levé strany mozku má Julinka problém s mluvením a navštěvujeme paní logopedku. Snažíme se Julince dát vše, co můžeme, dělat její dny krásné. Každý den se modlím za lepší zítřek. A vám všem mnohokrát děkujeme, že jste nám dali tu možnost lepší zítřek mít.

Díky pomoci Vás, patronů a dárců, má Julinka doma již chodítko, vozíček a mnoho zaplacených rehabilitací. Budu moc vděčná i za další potřebné rehabilitace.