Kubovi na lyžařský kurz se spolužáky

O čtrnáctiletého syna Jakuba se starám sám. Jeho matka se o něj nezajímá, není s ním v kontaktu a výživné také neposílá. Bohužel dala přednost bohémskému životu, alkoholu a gamblerství. Záhy po jejím odchodu byla Kubovi diagnostikována ADHD hyperaktivita s tím, že je plně závislý na péči druhé osoby. A protože není nikdo, kdy by mi s ním vypomohl, musel jsem ukončit živnost a začít se o syna starat na plný úvazek.

Od té doby je to hodně složité. Nedaří se mi najít práci, kterou bych mohl skloubit s péčí o syna. Bohužel nemůžu pracovat od nevidím do nevidím, protože mě Kuba potřebuje i u činností, které děti v jeho věku zvládají hravě samy. A tak v obci alespoň vykonávám veřejně prospěšné práce. Jen tak tak to stačí na základní materiální zajištění, jakýkoli nadstandard je už mimo mé finanční možnosti. V loňském roce jsem ještě pobíral příspěvek na péči o osobu v II. stupni závislosti, na konci roku nám však byl odebrán. Kubu ale nikdo znovu nevyšetřil, nikdo se nás na nic neptal. Rozhodnutí padlo od stolu.

Před odejmutím příspěvku na péči jsem se snažil, aby Kuba vedl bohatý sociální i kulturní život. Hodně mu to pomáhalo překonávat patologická traumata z dětství. Jeho matka ho totiž v mé nepřítomnosti fyzicky i psychicky týrala, její časté alkoholické výstupy spojené s řevem, rozbíjením nádobí i nábytku a její pokusy o sebevraždu, kterých byl Kuba přítomen, na něm zanechaly hluboké stopy. Celá situace vygradovala tehdy, když mi před zraky našeho syna zabodla nůž do zad.

Kuba si z toho všeho odnesl hyperkinetickou poruchu osobnosti, která se projevuje abnormalitami v chování, somnambulismus (v noci vstane z postele a jde se procházet) a noční děsy. U Jakuba se také objevilo podezření na poruchu autistického spektra, protože si po většinu času žije ve svém vlastním světě. Kubovo chování se vyznačuje nedostatkem schopnosti sebekontroly a sebeovládání, některým jeho reakcím nerozumím. Kvůli ADHD je potom nesoustředěný, nepozorný, jedná impulzivně a jeho reakce jsou nepředvídatelné. Má nutkavou potřebu neustále se hýbat, což nedokáže potlačit ani ovládat. Lékaři Kubovi naměřili IQ 140, přesto nemá zakotvené základní sociální návyky. I když se ho snažím neustále vzdělávat, nemá pojem o čase, nezná zásady bezpečnosti pro sebe a své okolí. Ve škole tak má k sobě asistentku, která mu musí se vším pomáhat, a individuální vzdělávací plán.

S Kubou bydlíme na vesnici, ve vlastním staré domě. Dům by nutně potřeboval rekonstrukci, ale nejsou na to peníze. Využíváme tedy jenom kuchyň, rozpadající se koupelnu a jeden pokoj. Nemohu si ani dovolit financovat školní obědy.

Kuba by měl jet v příštím roce se třídou na lyžařský výcvik. Měl by se ho zúčastnit už proto, aby vypadl ze svého stereotypu a zvykal si na to, že v životě prostě přicházejí změny. Zároveň by měl trávit co nejvíce času s lidmi, které zná, a pracovat na své schopnosti interakce s okolím. Musí se naučit, jaké chování je, a jaké naopak není, ve společnosti přípustné. Já mu ale více než 5 000 korun za výcvik rozhodně zaplatit nemohu, proto prosím o pomoc vás. A děkuji, že jste si přečetli náš příběh.