Ozdravně terapeutický pobyt pro autistu Matyáška

Dvanáctiletý Matyášek byl moc hodné miminko. Motoricky se vyvíjel v pořádku a jeho řeč a touha po učení nás nepřestávala udivovat. Už v roce tvořil věty, neustále kladl otázky, zajímal se o encyklopedie a ve třech letech začal číst. Zároveň ale odmítal převážnou část jídel. V podstatě pil jen mléko a džus, jedl rohlíky, šunku, maso, některé druhy zeleniny a ovoce. A to přetrvává dodnes. Matyášek je totiž kluk s poruchou autistického spektra, která se označuje jako Aspergerův syndrom.

Matyášek má také velké problémy s pobytem mimo domov, což je hodně spojeno s tím, jak na něj nahlížejí cizí lidé. Často se totiž setkává s osobami, které mu neurvale říkají, že je nevychovaný, a to včetně jeho otce. Ten jeho diagnózu popírá s tím, že kdybych změnila svoji výchovu, určitě by například v jídle nebyl tak vybíravý. Fakt, že kromě Matyáška spolu máme i autistickou dcerku Beátku, vůbec nebere v potaz. Dnes už spolu nežijeme.

Matyášek je velký výletník. Rád poznává nová místa a své kapesné občas utrácí za různá jídla. Ta si vždycky přinese domů, patřičně je rozpitvá, zváží a ohodnotí. Má však problém s jízdou v MHD a veřejná WC někdy vůbec nezvládá. Lpí na dodržování jízdních řádů, pravidel a povinností. Ve škole má třeba problém s tím, když někdo podvádí, baví se při výuce nebo je drzý. Nechápe, proč by někdo něco takového dělal. Často pláče, že „mezi ty tupce“ už nechce chodit. Nejspíš vás tak nepřekvapí, že nemá kamarády.

S Matyáškem a Beátkou se účastníme různých akcí pod záštitou Jonášova spolku, který pomáhá rodinám s dětmi s poruchami autistického spektra. Já jim předávám některé své zkušenosti, protože jsem vystudovaná speciální pedagožka se zaměřením a zkouškou z logopedie a surdopedie. Zároveň se orientuji v legislativě a komunikaci se školami a různými institucemi. Na oplátku se mé děti mohou účastnit akcí a pobytů pořádaných spolkem, na které bych jinak neměla peníze.

Kromě Matyáška a Beátky mám ještě starší dceru, která je mi velkou oporou. Mám za sebou totiž onkologickou léčbu, při níž mi s péčí o své sourozence moc pomáhala. Jistě vás ale zajímá, proč vám tento příběh vlastně vyprávím. V létě chystá Jonášův spolek ozdravně terapeutický pobyt pro autistické děti v Bulharsku, zaměřený na rozvoj sociálního začleňování a komunikace. Já bych na něj Matyáška moc ráda vzala, bohužel si ale nemohu dovolit tento pobyt hradit. Pro jednu osobu jsem schopná našetřit, pro druhou už ale ne. Navíc bych musela platit i asistenta, bez kterého Matyášek jet nemůže.

Vím, že je mnoho dětí, které k moři nejezdí. Není to něco, bez čeho by Matyášek nemohl žít. Ovšem každodenní vysvětlování malému „Aspíkovi“, proč si nemůžeme dovolit jet k moři, i když pracuji, mě ubíjí a mám vztek. Vztek na sebe, že jsem svým dětem nevybrala lepšího otce, vztek na svou nemoc, že nezvládám víc pracovat, vztek na systém, který nepodporuje ty, kteří se svou těžkou situaci snaží zlepšit.

Přála bych si, aby Matyášek zažil něco hezkého, něco co si opravdu přeje a co mu navíc pomůže lépe se orientovat ve světě, který sdílíme. Proto vás moc prosím o pomoc.