Postel pro autistku Adélku

Adélka se nám narodila v červnu roku 2014 jako zdravé a krásné miminko. Doma na ni už čekala starší sestřička Maruška. Holky nám hezky rostly, a jakmile spolu dokázaly komunikovat, bylo to u nás jako v úle – samé žvatlaní a povídání. Tahle vzpomínka je s odstupem času pro mě a mého partnera trošku bolestivá.

Po nějaké době se totiž Adélka začala od ostatních dětí odlišovat. Ve dvou letech neopakovala žádná slovíčka, neukazovala na zvířátka, nechtěla se s námi mazlit. Dost nás to znepokojovalo, a proto jsme hned běželi k paní doktorce. Ta nás uklidňovala, že každé dítě je jiné a některému trvá déle, než se rozmluví. Pro jistotu jsme však zašli ještě k jinému doktorovi, který nás ihned poslal k dětskému psychologovi. Tam nám potvrdili to, čeho jsme se obávali. Adélka je postižena dětským autismem.

V tu chvíli se nám zhroutil svět. Naštěstí jsme dostali kontakt na ranou péči, kde nám všechno vysvětlili a dodnes nám moc pomáhají. Učí nás, jak máme s naší beruškou komunikovat, jak to všechno lépe zvládat. Díky nim dělá Adélka velké pokroky. Má tam také svoji tetu, kterou miluje nejen ona, ale i starší Maruška.

Nyní se snažíme žít tak, aby byl každý den naplněn něčím hezkým. Užíváme si maličkostí. I když je na tom Adélka tak, jak je, milujeme ji a nikdy bychom se jí nevzdali. Nejsme sice úplně normální a běžná rodina, ale máme se rádi a jako tým skvěle fungujeme. Chvíli nám trvalo, než jsme se s naší situací smířili, ale nyní jsme vděční za všechno, co máme. A za to, že si dokážeme vážit i maličkostí, paradoxně vděčíme právě Adélce a jejímu autismu.

Nyní se na vás obracíme s žádostí o příspěvek na postel pro Adélku. Její stávající už dosluhuje, a protože na péči o dcerku vynakládáme nemalé finanční prostředky, nemůžeme si pořízení nové postele dovolit. A tak vás moc prosíme o pomoc.