Postel pro velkou čtenářku Rozárku

S Rozárkou jsem se potkala v azylovém domě pro oběti domácího násilí, kde pracuji jako sociální pracovnice. Do azylového domu přišla se svými dvěma sourozenci a maminkou, která byla dlouhodobě obětí domácího násilí ze strany svého partnera a otce dětí. Děti byly svědky téměř veškerého násilí, kterého se jejich otec dopouštěl. Nevhodným způsobem se choval i k nim, a to nejen tím, že jejich maminku psychicky i fyzicky týral před jejich očima, ale byl agresivní i k nim samotným. Často na ně býval vzteklý, křičel, vulgárně jim nadával a nepřiměřeně je fyzicky trestal. Nebyl schopen zajistit rodině dostatečné finanční zázemí, užíval v nadměrné míře alkohol a drogy. Sociální podmínky, ve kterých bydleli, byly velmi nevyhovující. Po příchodu do azylového domu se mamince i dětem dostalo podpory a pomoci. Po mnoha letech složité rodinné situace byl však start do nového života jak pro děti, tak i pro maminku velmi těžký. Zvládli to ale výborně. Maminka je v řešení všech problémů velmi aktivní. Pracuje na plný úvazek a po večerech a víkendech si přivydělává na brigádách. Současně splácí půjčky, které byla nucena si brát v době soužití s partnerem, aby zajistila chod domácnosti a zabezpečila děti. O své čtyři děti (nejstarší dcera Viktorka bydlí u babičky) se dokáže výborně postarat, a dokonce je i sama finančně zajistit, protože otec na děti platí výživné jen v minimálních částkách a ještě nepravidelně. Rodině končí tento měsíc pobyt v azylovém domě a mamince se podařilo získat sociální byt, kam se budou brzy stěhovat. Byt je však prázdný, a maminka ho musí sama na své náklady zařídit. Rozárka si moc přeje novou postel, maminka si ale takový výdaj nyní nemůže dovolit, proto mě požádala, zda bych se mohla stát patronkou jejich příběhu. A já jsem ráda souhlasila. Vím totiž, že si rodina pomoc zaslouží.