společně za
lepší dětství

Znáte dítě, které potřebuje pomoci?
Požádejte o pomoc.

+
Moje zóna

Příspěvek na speciální židličku pro malého Deniska

Přispívali jste na

příspěvek na sedací systém (speciální židličku); dar zajišťuje Medicco s.r.o.

Václav Arnošt
Patron příběhu

Václav Arnošt

pracovník neziskové organizace

Komentář patrona

Malého a upovídaného Deniska znám tři roky. Je to statečný bojovník, se kterým se život nemazlil. Se svými zdravotními obtížemi se ale pere jako lev a ještě se u toho zvládá usmívat. Za tu dobu, co ho znám, se už hodně zlepšil, za což vděčí zejména svojí mamince, která s ním pravidelně cvičí. Protože nedokáže sám chodit ani sedět, je třeba mu pořídit speciální sedací systém, díky kterému bude zajištěno jeho správné držení těla při sezení. Maminka je však samoživitelka a tak drahou pomůcku si nemůže dovolit. Většinu z potřebné částky jí naštěstí přispěje pojišťovna, o zbytek žádá s mojí podporou Patrona dětí.

Společně jsme vybrali
celou částku 8,135 Kč

Děkujeme všem!

Sdílet příběh:

Maminka vypráví příběh hendikepovaného Deniska, který nesedí ani nechodí

Můj a Deniskův příběh začal v roce 2012, kdy jsem zjistila, že čekám dvojčata. Byla jsem moc šťastná a nemohla jsem se našich dětí dočkat. Pocit radosti a štěstí mi ale dlouho nevydržel, protože ve stejný den mému partnerovi lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu. Dokola jsme si opakovali, že se určitě uzdraví, a snažili se více myslet na budoucnost, která nás čeká s našimi dětmi. Bohužel, chemoterapie nezabírala a tatínek mých dvojčat měl před sebou necelý rok a půl života.

Mé těhotenství probíhalo v pořádku. Chodila jsem do práce, jen po psychické stránce mi nebylo dobře. Trápila jsem se, že léčba rakoviny nezabírá a že jednoho dne zůstanu s dvojčaty sama. I přes to jsme ale prožili krásné Vánoce. Čtyři dny po Štědrém dnu se mi však udělalo zle a sanitka mě odvezla do nemocnice. Tam jsem putovala rovnou na sál, kde měla dvojčata přijít na svět císařským řezem, protože jedno z nich na tom nebylo dobře.

Moji dva kluci, Daneček a Denisek, se narodili už ve 29. týdnu. Hned byli převezeni na speciální oddělení pro předčasně narozené děti. Oba byli v inkubátoru, protože kvůli nedovyvinutým plícím nedokázali sami dýchat. Daneček na tom byl lépe, hezky přibíral, časem dýchal sám. Denisek na tom byl hůř – měl masivní krvácení do mozku a mozkomíšní mok neprocházel tak, jak má. Byl převezen do jiné nemocnice, kde mu voperovali speciální port, kterým mu mok odsávali. Stále však byl na dýchacích přístrojích, netoleroval žádnou stravu, nepřibíral. Lékaři mu dávali 4% šanci na přežití.

Port na odsávání mozkomíšního mozku později nahradil VP Shunt, který odvádí přebytečný mok z mozku do žaludku. Operace se podařila a na Deniskovi bylo vidět, jak se mu ulevilo. Po pár dnech ale nastaly další komplikace, kdy se jedna část Shuntu ucpala. A tak musel můj chlapeček na další operaci. A takhle to šlo pořád dokola – jednou bylo lépe, pak se jeho stav zase zhoršil.

Zatímco Denisek bojoval o svůj život, Daneček hezky prospíval a já si ho mohla odvézt domů. V té době pustili mého partnera z nemocnice s tím, že se nádory v jeho hlavě rozrůstají a nedají se operovat. Začaly ho také přepadat epileptické záchvaty. Doma s námi však byl šťastný. Užíval si Danečka a byl rád, že má u sebe alespoň jednoho synka. To jsme ještě netušili, jaké další hrůzy nás čekají.

Jednoho dne ráno nám Daneček zkolaboval. Volala jsem na záchranku a s pomocí dispečerky jsem mu dávala první pomoc. Když dorazila sanitka, podařilo se jim Danečka po dlouhých 55 minutách oživit. Odvezli ho do dětské nemocnice, kde o dva dny později svůj boj o život prohrál. Nechápala jsem, jak se to stalo, jak je to vůbec možné. Partner v té době přestal užívat léky a svůj smutek zapíjel v alkoholu. Stala se z něj lidská troska. Zemřel necelý rok po svém synkovi.

Nemohla jsem si dovolit se zhroutit, protože jsem měla Deniska, který mě potřeboval. Přesně si pamatuji ten květnový den roku 2013, kdy jsem si ho přivezla domů. Zpočátku to bylo hodně těžké. Plakal, nespal, dostat do něj jídlo se rovnalo zázraku. Postupem času se ale jeho stav začal zlepšovat. Dnes, ve svých šesti letech, se moje sluníčko nedokáže posadit, lézt ani chodit. Každý den však spolu rehabilitujeme, cvičíme jemnou motoriku a učíme se novým věcem. Nedávno také začal mluvit, z čehož mám obrovskou radost. Zatím se dokáže dorozumět jen jednoduchými slovy, vzhledem k jeho opožděnému vývoji je to ale velký úspěch.

Určitě si teď říkáte, proč vám tohle všechno vlastně vyprávím. Protože jsem na péči o Deniska sama, je to pro mě náročné zejména co do financování drahých rehabilitací a rehabilitačních pomůcek. Denisek například potřebuje na míru dělanou židličku, která ho při jídle, hraní i učení zafixuje ve správně poloze, v níž bez opory nevydrží. Umožní mu také trávit více času v sedě a méně v leže. Většinu peněz nám na židličku přispěje pojišťovna, já však stále musím doplatit 8 135 korun, které v tuto chvíli nemám. A tak moc prosím o pomoc vás.

Vím, že je náš příběh smutný. Navzdory všem negativním prognózám ale z Deniska roste veselý a šťastný kluk, na kterého by byli tatínek i bráška moc pyšní. Tím jsem si jistá.

Na pomoc dětem putuje vždy 100 %
částky, kterou darujete.

Vždy vám pošleme zprávu, až dar předáme dítěti.

Aktuálně čekají na vaši pomoc

Vyberte kraj na mapě