Rehabilitační pobyt pro statečnou Moničku

S manželem máme dvě dcerky, úžasná sedmnáctiletá dvojčata Ivonku a Moniku. Ivonka studuje hotelnictví a Monča studovala obor cukrář. Jejím velkým snem je totiž otevřít si vlastní cukrárnu. Svému vysněnému oboru se teď ale nemůže věnovat, protože osud ji hodil do cesty překážky, které ji vrátily na úplný začátek.

Na jaře loňského roku si Monča začala stěžovat na bolesti hlavy, které se během chvilky zhoršily natolik, že začala zvracet. Lékaři ji okamžitě poslali na magnetickou rezonanci, jejíž výsledek nás šokoval. Vyšetření odhalilo dva nádory na jejím mozku. S manželem a Ivonkou jsme plakali a říkali si, že tohle přece nemůže být pravda. Monča nás uklidňovala a říkala, že to bude dobré. Ještě ten den byla převezena do brněnské nemocnice, kde o týden později podstoupila operaci.

Předtím, než se vydala na operační sál, mi řekla: „Mami, já nechci být postižená ani ochrnutá“. Odvětila jsem, že se nic takového nestane a že se za pár hodin uvidíme. Snažila jsem se myslet jen na to, že všechno bude v pořádku a že si nejpozději za 14 dní odvezu svoji dcerku domů. To se ale bohužel nestalo.

Operace trvala dlouhých 7 hodin, při níž lékaři odstranili většinu jednoho nádoru a přerušili tepnu, která ho vyživovala. Stejná tepna však vyživovala i mozek, její přerušení proto způsobilo zastavení fungování pravé části mozku. Od té doby je z naší Moničky ležáček.

Dnes, několik měsíců po operaci, dokáže Monča hýbat levou rukou, pravou nohou a hlavou. Od ležení jí však všechno bolí a jakýkoli pohyb je pro ni zdrojem velké bolesti. Z části ji krmíme PEG sondou, kterou má zavedenou přímo do žaludku, protože toho ústy moc nesní. Dlouho také měla tracheostomii, ta jí ale byla v říjnu odstraněna. Zvládne říct snadná slova, jako je „ano“ a „ne“, jinak se mluvit teprve učí. Nepamatuje si hodně věcí z minulosti, z čehož je moc smutná. Hodně času proto trávíme tím, že jí vyprávíme, co jsme spolu kdysi zažili nebo kde všude jsme byli.

Období od května do října Monča strávila v nemocnici. Poté jsme odjeli do rehabilitačního ústavu, kde jsme neustále cvičili a snažili se ji spolu s odborníky rozhýbat. V té době ji bohužel přepadl epileptický záchvat a musela se na pár dní vrátit do nemocnice. Nyní bere léky a všichni věříme, že se další záchvaty už neobjeví.

Před Vánoci jsme si Monču vzali domů, v březnu bychom se s ní však do rehabilitačního ústavu rádi vrátili. Pojišťovna nám ale potřebný rehabilitační pobyt uhradí jen jednou, opakování si už musíme hradit sami. Jeden takový pobyt ale stojí 28 800 korun, což si teď nemůžeme dovolit. Manžel sice pracuje, já ale musela s prací skončit, abych se 24 hodin denně mohla starat o Monču. A tak vás moc prosíme o pomoc.

Celá naše rodina věří, že se Moniččin sen o vlastní cukrárně jednou stane skutečností. Zanedlouho ji čeká kontrolní magnetická rezonance, kde se dozvíme, jestli může absolvovat operaci na odstranění druhého nádoru. A až to bude všechno za ní, určitě skočí rovnou zpátky do života a bude zase tou veselou a optimistickou slečnou jako předtím. Aby k tomu ale došlo, musí rehabilitovat jako nikdy předtím.