Školní obědy pro prvňáčka Otíka

Otík v červenci oslavil sedmé narozeniny a s velkým nadšením nastoupil do 1. třídy. Věřím, že mu jeho nadšení vydrží i nadále a že ve škole najde spoustu nových kamarádů. A hlavně si přeji, aby byl konečně šťastný.

Otík si doposud procházel moc ošklivým dětstvím. Jeho otec mi ubližoval, bil mě i před mými 5 dětmi. Za své jednání byl odsouzen, ale vyvázl z toho s pouhou podmínkou. S Otíkem a jeho sourozenci bydlíme v sociálním bytě, ze kterého bychom se časem rádi odstěhovali. Poté, co nás tam jejich otec párkrát „navštívil“ a vykopával dveře, na nás sousedé koukají jako na ty nejhorší. Navíc bychom chtěli žít někde, kde nás ten člověk nenajde. Nemůžeme se přece do konce života bát. Bohužel jsem zatím nenarazila na volný byt, který bych si mohla dovolit.

Protože nemám rodinu, která by mi mohla pomoci, musím všechno zvládat sama. Nejmladší syn, téměř čtyřletý Tomášek, je navíc postižený – trpí mikrocefalií, takže je náš rozpočet zatížen ještě o náklady na jeho léčbu. I když pobírám příspěvek na péči o něj, peněz máme pořád žalostně málo.

A proč to všechno vyprávím? Bohužel jsem se ocitla v situaci, kdy nemůžu Otíkovi zaplatit obědy ve školní jídelně. Nechci, aby v době oběda seděl někde sám, se svačinou místo pořádného teplého jídla. Vím, že pro někoho je takový výdaj nepatrný, pro mě je však zcela nereálný.