Stacionáře připravují Aničku na plnohodnotný život

Anička ráda tancuje a hraje si s rodinnou kočičkou Mícou. Dcera se narodila jako zdravá holčička. Její vývoj se zdál normální jako u zdravého dítěte, byla velice živé a vynalézavé dítko, které začalo celkem brzo chodit. Postupem času přestala reagovat na své jméno, začala došlapovat a chodit po špičkách a stále se točila dokola. S odstupem několika týdnů už nechtěla v klidu spát, začala mít fobie z nových věcí, lidí, místností a ve svém věku nevyslovovala ani základní slovíčka. To nás začalo čím dál tím více znepokojovat, a tak jsme se obrátili s těmito problémy na našeho pediatra.

Nejprve jsme měli podezření na špatný sluch, což by nás ujistilo v tom, že nekomunikuje tak, jak je v jejím věku běžné a že nereaguje na své jméno. Vyšetření sluchu neprobíhalo zrovna hladce, a to především z důvodu, že Anička neměla ráda cizí lidi a prostor, kde se vyšetření konalo. Anička bohužel na sebe nenechala sáhnout, což byl velký problém, a tak nám byla doporučena foniatrie, kde by vyšetření sluchu udělali pod narkózou. A tím vším náš ukrutný boj začal. Jelikož ani tam se nenechala vyšetřit normálně, tak po konzultaci s lékařem byla vyšetřena v celkové anestezii. Na klinice jsme strávili týden, aby mohli udělat komplexní vyšetření. Tento týden byl náročný nejen pro Aničku, pro mě jako doprovod, ale i pro personál, jelikož dcera nedokázala setrvat s někým cizím na pokoji, tak jsme převážnou část pobytu trávili na chodbě, kde to bylo v tu chvíli nejpřijatelnější. Čekala nás velká spousta vyšetření a specialistů, sluch v celkové narkóze, dětský psychiatr, psycholog, neurologie aj. Poté přišlo to nejhorší, čekání na výsledky, které bohužel pro nás nebyly příznivé. Bylo nám sděleno, že Anička trpí dětským autismem a pravděpodobně i poruchou ADHD. V tu chvíli jsme si mysleli, že se nám zhroutil celý svět a nevěděli jsme kudy kam. Od tohoto sdělení následovalo další vyšetření EEG hlavy a magnetická rezonance. Opět byla potřeba tato vyšetření podstoupit v celkové narkóze v průběhu pár měsíců. Od té doby Anička ordinace nesnáší a má panickou hrůzu z lékařů, a to nejsme zdaleka na konci. V září budou dceři 4 roky, stále nemluví a je velice obtížné ji nějakým způsobem zabavit. Bohužel je velký problém jí cokoli vysvětlit či naučit novým věcem. Musíme konstatovat, že u dcerky se dostavily malé pokroky a věříme a v koutku duše i doufáme, že by se mohla rozmluvit. Pevně věříme, že naše snaha a péče o Aničku dopomohou zlepšit její zdravotní stav natolik, že by mohla býti jednou soběstačná a samostatná. Rádi bychom jí dopřáli všechny potřebné terapie, vyšetření a zákroky, které by mohly dceru posunout ku předu. Bohužel jsou veškeré terapie velmi finančně náročné a není v našich silách vše potřebné hradit z vlastních zdrojů, proto se obracíme s žádostí o pomoc na Vás.

Aničce chození do denního stacionáře velice prospívá, snaží se již navazovat i kontakt s dětmi a zapojovat do aktivit což je pro ni velice důležité do jejího budoucího života. Stacionář naštěstí funguje i v době pandemie.

Děkujeme z celého srdce všem, kteří nám tuto nelehkou situaci pomohou zvládnout.