Stůl a židle pro Péťu

Petřík je náš vymodlený chlapeček, kterého baví každá výtvarná činnost. Momentálně ze všeho nejraději kreslí, vyrábí, lepí a vystřihuje. Jsem velmi šťastná, když vidím, že se něčemu dokáže plně věnovat. Náš syn je totiž autista s těžkou mentální retardací.

Náš příběh začal v roce 2006, kdy se nám narodil jako zdravé miminko. Těšili jsme se na každý nový pokrok v jeho životě. Když měl Péťa 8 měsíců, začala jsem si všímat jeho opožděných reakcí. Oproti ostatním dětem zaostával ve vývoji řeči a chůze. Trpěl nespavostí a nevěnoval nám žádný oční kontakt.

Dětská lékařka vyjádřila obavu, že Petřík nereaguje možná proto, že neslyší. Poslala nás proto na vyšetření sluchu. Naštěstí se ukázalo, že sluch má Péťa v pořádku. Následovala celá řada dalších vyšetření. Až na oddělení dětské psychiatrie jsme se dozvěděli, že Petříkovo chování zapříčinil dětský autismus. Nedokáži ani slovy popsat, co jsme prožívali za muka. Nicméně jsme s manželem věděli, že uděláme všechno proto, aby bylo našemu synovi dobře a byl spokojený.

Stálo před námi mnoho výzev. Už jenom sehnat mateřskou školu, kde by tato diagnóza nebyla na obtíž, byl téměř nadlidský úkol. Po několikaletém hledání jsme našli jednu jedinou a odstěhovali se za ní do jiného města. Nebylo to pro nás lehké, ale chtěli jsme Petříka dostat do kolektivu jiných dětí. Ve školce se naštěstí adaptoval. Ve stejné budově také sídlila speciální škola pro děti s kombinovaným postižením, kam nastoupil do první třídy. Petřík měl k dispozici vlastního asistenta pedagoga a vše se zdálo být v pořádku.

S přibývajícím věkem však byly Petříkovy stavy stále těžší. Docházelo u něj k sebepoškozování a objevila se mentální porucha PICA (pojídání nejedlých věcí, jako je např. hlína, mýdlo nebo papír). Přidala se ještě těžká mentální retardace a silný hyperkynetický syndrom (Petřík je roztržitý, neposedný a neustále hrozí, že by si mohl ublížit). Zařídili jsme mu proto osobní asistenci. Mnoho let bral rovněž spoustu léků. Některé zabíraly, některé ne. Neustále je však lékaři měnili a zkoušeli, které mu budou nejvíce vyhovovat.

Několik měsíců jsem se trápila a nevěděla, co dělat. Každý den jsem trnula, že zazvoní telefon a já budu muset jet pro Petříka do školy. Někdy si s ním pedagogové a asistenti nevěděli rady. Bohužel tyto situace nastávaly čím dál častěji. Naštěstí jsem si vzpomněla, že existuje stacionář, kam jsme jezdili, když byl Péťa ještě maličký. Zavolala jsem tam a paní ředitelka slíbila, že od září 2016 můžeme nastoupit.

Ve stacionáři Petřík velmi pookřál. Má tam vše, co potřebuje a co ho naplňuje. V tuto chvíli jsme velmi šťastní. Od ledna 2017 chodí Péťa i do družiny. Zklidnila se také má malá dcerka Vanesska. Je to statečná bojovnice, která ve svých 8 letech často prožívá těžké okamžiky. Z celého srdce touží hrát si se svým bratrem, povídat si s ním, podnikat společné akce, hry a výlety.

V současné době ještě pečuji o nemocnou maminku, která trpí Alzheimerovou chorobou. Péče o dvě postižené osoby je náročná, oba potřebují neustálý dozor. Velkou oporou je mi však můj muž, který mě v každé volné chvíli v péči o naše milované střídá.

Naše finanční situace není zrovna veselá. Z rodinného rozpočtu hradíme osobního asistenta, družinu ve stacionáři a léčebné výlohy na Petříkovu léčbu. Zabezpečit musíme také naši mladší dcerku. Protože je to finančně velmi náročné, chtěli bychom poprosit o příspěvek na psací stůl a židli. Chtěli bychom, aby měl Petřík svůj prostor, kde se může kreativně vyjádřit. Místo, které bude jenom jeho.