Tříletému bojovníkovi Nikovi terapie odemkne pusu

Jmenuji se Nikolas a jsem skoro tříletý kluk. Bydlím s mámou, tátou a mým starším bráškou Robinem v domečku se zahradou. Mám rad hodně různá auta a venku nadšeně sleduju kamiony. Také mne moc baví hrát si na písku nebo s plastelínou.

Co mne nebaví vůbec je, že jsem se narodil s „pokřivenými nožičkami“. Latinsky se tomu říká pes equinovarus. Česky golfové nohy. Jde o vrozenou ortopedickou vadu a musí se léčit už od prvních dnů života.

Byl jsem jen pár dní na světe a dostal jsem na obě nožky sádry až k zadečku. Sádry se každý týden měnily a rovnaly nožky. Po čtyřech měsících jsem měl mít nožky jako zdravé. Když mi ale konečně sundali poslední sádru, ukázalo, že léčba nebyla správná. Moje nožičky snad vypadaly ještě hůř než po narození. Máma s tátou dostali strach, že nebudu nikdy chodit. Hledali a našli lékaře ve Vídni, který jediný věděl, jak to opravit.

A zase jsem dostal sádry. Vše začalo znovu od začátku, tentokrát lépe a správně. Co vám ale budu povídat. Pojišťovna tuto léčbu mimo ČR neplatí. Bylo to velmi drahé, ale přesto se mí rodiče nevzdali a já teď můžu chodit. Samozřejmě není vše úplně jednoduché. Musel jsem na noc dostávat speciální dlahy. Takové botky co jsou spojeny tyčí a drží tak mé nohy rovně. Špatně se s tím spinkalo, pořád jsem se budil.

Zdálo se, že nejhorší je už za mnou, nožičky byly docela rovné. Vývojově jsem nijak neztrácel na svých vrstevnících. Začal jsem mluvit a velice dobře rozuměl. Prostě paráda. Pak nastal zlom! Najednou, téměř ve dvou letech jsem po očkování přestal rozumět okolí. Zapomněl jsem mluvit a ani nevěděl kdo je moje máma a táta. Nevnímal jsem, že na mě maminka nebo tatínek volají. Přestal jsem vnímat hudbu, tancovat, napodobovat. Nevnímal jsem osoby kolem sebe a nedokázal se na nic soustředit. Jen jsem běhal a poskakoval. Přestal jsem milovat zvířátka a lidi kolem sebe.

Prý u mě nastal regres, kde jsem se vrátil asi o rok a půl zpět. Navíc se mi opět zhoršili nožičky. Takže musím sádrováni podstoupit znovu.Začalo kolečko u lékařů, kde se má statečná maminka nevzdala, i když ji říkali, že jsem jen líný a že vše doženu. Bohužel to nebylo dočasné období. Pořád stojím ve vývoji na úrovni asi ročního dítěte. Páni doktoři se ještě neshodli, co mi je. Ale to je informace důležitá jen pro doktory.

Moji rodiče nechtějí a nemohou čekat a dělají maximum, abych se posunul kupředu. Už skoro rok se snaží pomocí různých terapií „mě probudit“. Povzbudit ve vývoji, třeba pomocí ABA terapie, OTA terapie, doplňky stravy, hyperbaricke komory, ergoterapie atd..

Je toho opravdu hodně a já jdu, sice po malinkatých krůčcích, ale přece jen dopředu ve vývoji. Máma musí být se mnou a táta furt pracuje, abych mohl v terapiích pokračovat. Protože nic z tohoto neproplácí pojišťovna, rodičům už dochází síly i peníze. Pomůžete nám? Prosím a děkuji.