Vikinku neurorehabilitace přiblíží k chůzi

Victorie je slečna, které bude brzy pět let a ačkoli k ní osud nebyl moc příznivý, je to jedna z nejusměvavějších holčiček, které znám. Přitom je tak trochu uzavřená ve svém vlastním světě. Sama nestojí, nechodí, nemluví. Neumí jíst lžičkou a pije jen dudlíkem, ale přesto se naučila se smát.

Vikinka má kombinované postižení, dětskou mozkovou obrnu s nejasnou příčinou. Dále centrální zrakovou poruchu, centrální hypotonii( ochablost svalů). I její psychomotorický vývoj je opožděný. Neumí samostatně stát ani chodit, najíst se, mluvit ani se o sebe postarat. Ke všem svým činnostem potřebuje pomoc druhého člověka. Péče o ni je fyzicky, psychicky i finančně náročná. Pětiletá slečna je milovaná a rodiče ji berou s láskou takovou jaká je. I to je odpověď na její dobrou náladu. Psychika hraje u dětí se zdravotním handicapem hned vedle rehabilitací zásadní roli.

Rodiče Victorie se snaží, aby se co nejvíce rozvíjela. Od malička navštěvuje různé odborné specialisty, cvičení, terapie. V posledním roce začala cvičit neurorehabilitace. Poměrně brzy bylo evidentní, že zlepšily její stabilitu a naučily jí s dopomocí stát a trochu chodit.

Aby její pokroky byly stále lepší, je ale potřeba v neurorehabilitcích pravidelně pokračovat. Dávají ji velké naděje na samostatnou chůzi a zlepšují i její motoriku. Bohužel jsou tyto rehabilitace časově a finančně nákladné a pojištovna na ně nepřispívá. Pro rodiče je velmi smutné vědět, že v případě, že nebude Vikinka cvičit, hrozí výrazné zhoršování jejího stavu.

Proto se za ni moc přimlouvám. Rodiče mluvi o tom, že teď máme před sebou obrovský cíl - naučit Victorii chodit za ruku. To by byl pro ni obrovský skok kupředu. Pojďme jí společně pomoci, protože den kdy se sama bez opory rozběhne bude patřit k nejšťastnějším v jejím životě. Děkujeme.