společně za
lepší dětství

Otevřít menu Zavřít menu

Chci i o prázdninách dohánět učivo, ale bez počítače nevím jak

27. 06. 2021
Chci i o prázdninách dohánět učivo, ale bez počítače nevím jak

Distanční výuka skončila. Ať žijí prázdniny! Potíže s tím, že ještě spoustě dětem chybí technika, bez které se v současnosti už neobejdou, ale nezmizely. Spíše naopak.

S uzavřením škol vybublalo na povrch mnoho skrytých nepříjemných pravd. Včetně té, že řada domácností (a to i těch, hlásících se ke střední vrstvě) vlastní jen jeden počítač. A někdy ani to ne. Téměř ze dne na den však vyvstal požadavek, aby se do distanční výuky zapojily všechny jejich děti – dvě, tři, čtyři … Všechny naráz. Často z domova ve stejný okamžik pracovali i jejich i rodiče.

Média se tak začala plnit hřejivými informacemi o firmách věnujícím počítače školám. Čtenáři slyšeli na prosby neziskových organizací a posílaly peníze. I v Patronovi dětí jsme s našimi dárci pomohli desítkám dětí získat potřebnou techniku pro vyučování „na dálku“. Ta loajalita byla dojemná a nádherná! Logicky ale časem téma počítačů zevšednělo. Převálcovaly je jiné problémy a starosti. Když dnes notebooky vhodné k výuce zmíníte, narazíte na údiv. „Ony ještě někomu chybí? Vždyť jich školy spousty dostaly a chudším rodinám je půjčují.“

Jenže realita života je vždycky trochu odlišná a komplikovanější než teorie a to, co se „povídá“.

Lepší něco nežli nic, ale …

Upřímně, kdo z nás dospělých někdy pracoval na počítači ví, jak mu je nepříjemné, když se mu ten „jeho“ rozbije. Musí najednou dočasně pracovat na nějakém provizorním, na kterém není všechno, co potřebujeme, je jiný a většinou nedostatečný. A ve snaze zajistit děti pro výuku na dálku, firmy rozdávaly, co měly a školy braly, co mohly. „Pepíkovi škola skutečně notebook půjčila. Ale byl to starý, a hlavně hrozně pomalý, křáp. Nešla pořádně myš, nefungovaly některé klapky. Vztekala jsem se u něj možná víc než Pepík, který byl rád, že má aspoň něco,“ popsala nám asistentka pedagoga Julie Dostálová a Patronka jednoho z žadatelů o pomoc, s čím se její svěřenec mimo jiné potýkal. Mimochodem tato mladá pedagožka se zcela nad rámec svých povinností ujala „odepsaného žáka“, který se do školy bál. Povedlo se jí vzbudit v něm takovou chuť vzdělávat se, že si sám řekl o doučování i o prázdninách.

A co po prázdninách?

Dobře, ne každé dítě potřebuje přes léto doučování. Prázdniny ale utečou ani se nenadějeme a v září všechno začne nanovo. Školy už nikdy nebudou stejné jako před pandemií. Mluví se o kombinaci výuky s osobní účastí s tou distanční. V médiích se objevují zmínky, že se na ministerstvu školství debatuje o zařazení předmětu „počátky programování".

Co ale bude s žáky, jako je Deniska? Je to pohybově nadaná slečna, která ráda plave a miluje tanec a sní o tom, že by chtěla navštěvovat taneční kroužek. Protože ale žije ve skromném pronajatém bytě pouze s dědečkem, pobírajícím starobní důchod, zůstává jen u snění. Nad vším, co stojí nějaké peníze doma společně diskutují a rozepisují si výdaje do kolonek: „nutné zaplatit“ a „to počká, než našetříme“. Jestliže je tančení nadstavba, počítač, který potřebovala k distanční výuce, už byl položka, kterou s dědou nebyli schopni zařadit. Potřebovala jej, ale neměli na něj. Různě si jej půjčovala, výuku tak ale měla spojenou s velkým stresem, a i trochu se studem. „Deniska je moc hodná, se vším mi doma pomáhá. Rozumně se smířila s tím, že většinu věcí, které mají ostatní, ona mít nemůže, ale notebook bych ji rád dopřál. Na jeho pořízení však nemám dostatek financí,“ svěřil se nám dědeček, který se celoživotně vyhýbal zadlužování. „Vnučka by počítač využila ke vzdělávání, ale také ke kontaktu s kamarády. I když si nestěžuje, vidím, že je bez něj v dnešní době z komunity dětí trochu vyloučená.“

Příběhy budoucnosti

Příběhy Josefa a Denisy jsou jen dva z desítky podobných. Jde o děti, jejichž rodiče měli během covidové pandemie tolik jiných starostí, že už jim nezbývaly síly, a hlavně finance, řešit počítačovou techniku pro výuku.

Pro Patrona dětí není počítač jen technologie, která patří k modernímu způsobu života. Co notebook, to naděje do budoucnosti. Všechny příběhy v sekci Vzdělávání spojují dvě základní věci – potřeba se vzdělávat a snaha rodičů to dětem umožnit. Z čistě pragmatického pohledu: investice společnosti do šikovných dětí ochotných se učit se mnohonásobně vrátí. Neměli bychom je ignorovat.

Mezi žádostmi jsou pochopitelně i notebooky pro zdravotně handicapované. U nich je jejich získání snad ještě naléhavější. Často jim totiž pomáhá při řešení jejich obtíží, je vhodným prostředkem k dorozumívání s vrstevníky nebo dokonce i s nejbližším okolím.

Chcete dětem pomoci?

Josífkův a další příběhy najdete na našem webu v kategorii Vzdělání.

Sdílejte článek s přáteli

Nepřehlédněte

Kdyby se o nich natáčel film, jmenoval by se: Auto pro malého Rain Mana
16. 09. 2021

Kdyby se o nich natáčel film, jmenoval by se: Auto pro malého Rain Mana

Film začíná. Na lavičce sedí krásná maminka se dvěma úžasnými syny. Žena miluje umění a jazyky. Od malička se věnuje hudbě a vystudovala obor dirigování na konzervatoři. Pak se zamilovala, provdala a narodili se jí dva synové Alexandr (dnes 11) a Artur (dnes 9). A pak se v symfonii života ozvaly falešné tóny až nakonec hudba téměř utichla.

Cvičení na rehabilitačním stole zvýší Kájince její naději na chůzi
16. 09. 2021

Cvičení na rehabilitačním stole zvýší Kájince její naději na chůzi

Usměvavé čtyřleté holčičce z fotografie říkají všichni Kájinka. Než se narodila znala její maminka Petra slovo toxoplazmóza jen z křížovky. Dnes vám důvody jejího vzniku a všechny příznaky vyjmenuje jako když bičem mrská i o půlnoci. Ví toho také spousty o mozkomíšním moku, shuntech a dalších věcech, které souvisejí s Kájinou nemoxí.