Ale vraťme se o řadu let zpátky. Monika je nejstarší ze čtyř holek. Když jí bylo šestnáct a nejmladší Marušce jeden rok, rodiče se rozvedli. Tatínek pak začal žít svůj nový život, do které se mu dětí z prvního manželství nevešly. To ostatně platí dodnes.

Těch sedm let, kdy měla rodinu na povel jen maminka, se Monice i jejím sestrám ve zpětném pohledu jeví jako krásný a bezstarostný sen. Mamka se přestala cítit dobře. Péče o dcery však byla důležitější než ona sama. K lékaři dorazila pozdě. Verdikt zněl: „rakovinové metastázy v těle v takové fázi, že už nemá chemoterapie význam“.

Dárek mamince na rozloučenou

„Maminka s námi zůstala doma co nejdéle to bylo možné. Nechtěly jsme ztratit ani minutu času, kdy jsme mohly být všechny spolu. Postupně mi předala všechno, co si myslela, že se mi k výchově Marušky bude hodit. Po osmi měsících se pak sama rozhodla jít do hospice. Jsem šťastná, že jsme se s ní mohly se sestrami rozloučit. Držet ji za ruku a vidět ji, že odchází s úsměvem,“ vzpomíná Monika na nejtěžší chvíle svého života s pohnutím. Od pohřbu uplynuly dva roky.

Než maminka onemocněla, snila Monika o tom, že bude studovat vysokou školu. Místo toho se stala „hlavou rodiny“, které soud svěřil do péče nejen dnes devítiletou Marušku, ale i Martinu, které je sedmnáct. Třetí, už plnoletá, sestra se odstěhovala – samozřejmě i ona je připravena zbylým sestrám kdykoli pomoci.

Od třiadvaceti let nemá Monika vlastní soukromý život. Je živitelka i „rodič“ dvou mladších sester.

Jak plavat ve vodě plné smutku

„Některé praktické věci mě nezaskočily. Maminka nás všechny naučila vařit i starat se o domácnost. Jiné věci mi ale dávají zabrat,“ přiznává Monika otevřeně. „Vyřizuji všechny úřední záležitosti. Řeším, jak nás všechny uživit, a to je opravdu hodně velký stres.“ Ze všeho nejnáročnější je ale, jak říká, výchova. „Někdy je Maruška zlatá. Jindy mi odsekává, že nebude dělat, co po ní chci, protože nejsem její máma. Pak se zase potřebuje mazlit a chce spát u mě v posteli,“ popisuje starší sestra situace, se kterými si někdy neví rady ani zkušení rodiče. „Snažím se, aby měla řád a pravidla, aby z ní vyrostl slušný člověk. Ale když jsem na ni přísná, vzteká se. Začala jsem s ní také navštěvovat psychologa. Psychicky dobře na tom není ani Martinka, i když se snaží, abych to nepoznala. Naštěstí nám ve školách, kam sestry chodí, vycházejí vstříc. Mají pochopení pro naši situaci.“

Není nikdo, kdo by mohl pomoci

My v Patronovi dětí považujeme Moniku, za hrdinku současnosti, byť velmi nenápadnou. Bez slávy a s velkou poctivostí slib, který dala mamince na smrtelné posteli, dodržuje. Na svoje povinnosti, radosti i starosti je sama. Nemá babičky, dědečky ani jiné pomáhající příbuzné. Monika je tak živitelkou i „rodičem“. Vzdala se soukromého života i vlastních plánů, aby mohla dát Martince a Marušce vzdělání a možnost rozvíjet se správným směrem. Zodpovědnost za sestry bere velmi vážně a zcela logicky je toho na ni někdy moc. Šanci „vypnout“ ovšem nemá. A ještě dlouho mít nebude. Proto děkujeme, že jste jí a jejim sestrám pomohli a alespoň trochu jim ulehčili ve starostech.