Kvůli leukémii strávil Vašík téměř tři roky dětství uvězněný v nemocnici

Vašík má rád svůj klid, ale zároveň si užívá, když je ve společnosti. Ani chvilku neposedí a musí mít pořád nějakou zábavu. „Miluje výlety do přírody, procházky, nákupy, návštěvy a nejrůznější další aktivity. V poslední době s ním chodíme hodně do bazénu. Nebo nedávno jsem ho například naučil jezdit na kole,“ popisuje Vašíkův tatínek. „Jako vždy to byl dlouhý proces a chtělo to hodně trpělivosti. Ale dáváme si různé malé cíle a už víme, že když na tom cíli všichni společně pracujeme, nakonec to Vašík vždycky dokáže,“ doplňuje s úsměvem tatínek.

Přestože je Vašík jiný, on sám se zdá být šťastný. Občas má sice špatnou náladu, ale jinak si skutečně umí užívat života. Pro jeho rodiče je ale nutná neustálá péče o něj velmi náročná, a to psychicky, fyzicky, časově, i finančně. Svého syna nemůžou ani na chvilku spustit z očí, aby si nějak neublížil. „Vašík si vůbec neuvědomuje různá nebezpečí. Například míváme strach, aby ho třeba nesrazilo auto. Snažíme se ho naučit, že se musí vždy nejdřív rozhlédnout, ale zatím na to nedbá,“ říká Vašíkova maminka.

K opožděnému vývoji přispěl zdánlivě nekonečný boj s leukémií

Ve čtyřech letech Vašík onemocněl leukémií, se kterou pak dva a půl roku intenzivně bojoval. To velmi omezilo a zkomplikovalo nejen jeho vývoj, ale na chvíli tak nějak pozastavilo celý jeho život. Většinu času byl totiž zavřený v nemocnici. A i když se občas aspoň na pár dní dostal domů, i tam musel být kvůli oslabené imunitě stále v naprosté izolaci.

Nekonečně dlouhý pobyt na uzavřeném pokoji v nemocnici při léčbě byl pro Vašíka hotovým peklem. Ale zvládli jsme to!

„Neustále jsme museli všechno dezinfikovat. V nemocnici nás nepouštěli ani na chodby. Vašík je neposedný, zatím si s ním nemůžeme dojít třeba ani do restaurace na večeři, protože by u stolu nevydržel. Takže tohle období pro něj bylo opravdové peklo. Pořád se snažil otevřít dveře svého nemocničního pokoje, aby se mohl aspoň trošku proběhnout po chodbě. Ale marně. Bylo to vážně jako být ve vězení,“ popisuje pobyt v nemocnici tatínek.

Vašík je ale malý superhrdina a válku s leukémií se mu nakonec podařilo vyhrát. Dnes už jen jednou za půl roku jezdí na preventivní kontrolu a odběr krve. A všichni věří, že už se k němu tato zákeřná nemoc nikdy nevrátí.

Díky trpělivosti své milující rodiny se neustále posouvá vpřed

Vašík má ještě dva sourozence, dvanáctiletou Ivu a čtyřletého Kubíka. „Ivuška už začíná být v pubertě, takže jí teď zajímají úplně jiné věci. Naopak s naším mladším Kubíkem jsou skvělí parťáci. Rádi si spolu hrají, vzájemně se od sebe učí,“ líčí vztah mezi sourozenci maminka. Celá rodina společně žije v malém rodinném domku na vesnici. Přestěhovali se tam nedávno, aby to měl Vašík blíž do své speciální školy. „Vašík má teď díky tomu navíc dokonce i vlastní pokojíček, a tak nemá tolik příležitostí se pošťuchovat se svou starší sestrou,“ směje se tatínek.

S komunikací na tom ještě Vašík není úplně ideálně, mluví ve velmi krátkých větách, hodně opakuje. Občas se rozčiluje, některé věci zkrátka nedokáže pochopit. Jeho rodiče si nikdy neodpočinou, protože musí být pořád ve střehu a vymýšlet svému synovi program. Péče o Vašíka je tedy extrémně náročná. Ale veškeré vynaložené úsilí stojí za to. S pomocí svého okolí totiž Vašík dělá každý den velké pokroky. „Po letech praxe mohu s klidným svědomím říct, že pečovat o osoby s autismem je snad nejnáročnější životní úkol. Ale také věřím, že když nezůstaneme lhostejní a každý podle svých možností a schopností pomůžeme, tak každá rodina tento svůj úkol dokáže zvládnout,“ říká vedoucí rané péče v organizaci Jdeme Autistům Naproti Sylva Kočí. Pojďme tedy Vašíkovi a jeho rodině společně pomoci i my.