společně za
lepší dětství

Otevřít menu Zavřít menu

Droboučká Agátka se už moc těší na kočárek, který jí bude sedět na míru

19. 08. 2021
Droboučká Agátka se už moc těší na kočárek, který jí bude sedět na míru

O pomoc pro své děti se na nás obracejí i rodiče dětí, které mají potíže s růstem. Patří mezi ně i dvouletá holčička, z jejíž fotografie doslova čiší odvaha a chuť do života. O co Agátka zaostává výškou, o to více je velká odhodláním poprat se se životem. Tenhle pocit jsme neměli jen my, ale i řada z vás, kteří sledujete naše sociální sítě.

Agátka se stala doslova miláčkem našeho Facebooku a na kočárek se rychle vybralo. „**Netušila jsem, jakou sílu mají sociální sítě. Hned po zveřejnění se najednou objevilo ve sbírce na Agátku sedm tisíc a do druhého dne bylo vybráno. Ozvali se mi známí, kteří netušili, co s Agátkou řešíme. Lidé se ozývali i dlouho poté, kdy už byla sbírka uzavřena. S Agátkou všem děkujeme,“ svěřuje se maminka. Druhým dechem ale dodává, že ne vždy je všechno tak růžové.

Čas být silný a čas být slabý

Jsou dny, kdy nám nic nevadí a cítíme se vnitřně silní. A jsou dny, kdy stačí maličkost a topíme se v slzách. Jdeme na procházku s dítětem s poruchou vzrůstu. I dospělým lidem kolem nás mohou oči vypadnout z důlků. Když jsme v pohodě, jsou nám lhostejní, možná si jejich pohledů ani nevšimneme. Když nám ale hlava třeští starostmi, jsme nevyspalí a unavení, býváme zranitelní. Chceme se nad tím vším povznést, ale najednou to nejde. Bolí to. Hodně to bolí, i když navenek děláme, že nic.

Nejde být pořád pozitivní, nejsme naprogramovaní roboti. Proto mají rodiče s dětmi se zdravotním handicapem nárok i na to, aby jim někdy ruply nervy nebo ukápla slza.

Nemusíme být pořád veselí

Agátka se narodila s achondroplazií, genetickým onemocněním způsobujícím nízký vzrůst (známým také jako disproporciální trpaslictví). Její maminka se na nás obrátila, protože pro dcerku potřebuje v souvislosti s jejím postižením speciální kočárek. Obyčejné, ale ani ty zdravotní, dceři nesedí. Maminka se nám svěřila, že právě tyto okamžiky jí připomínají, že její milovanou holčičku čeká v budoucnu spousta bitev. A některé budou moc těžké. Obrečela to. Nechtěla, ale slzy se jí tak nějak vydraly z očí samy od sebe.

Nikdo nemusí být sám

Vyrovnat se s některými bolestmi, které přináší osud, vám pomoci neumíme. Co ale jistě víme je, že mít „slabou chvilku“ je normální. Jste stateční pořád, proto se nestyďte za slzy, ani za to, že občas vybouchnete. Děláte, co můžete a většinou i víc, než můžete. Když vám bude smutno, myslete na to, že my všichni v Patronovi dětí, Patroni i dárci jsme na vaší straně!

Vyberte kraj na mapě

Podobné příběhy
Sdílejte článek s přáteli

Nepřehlédněte

Kdyby se o nich natáčel film, jmenoval by se: Auto pro malého Rain Mana
16. 09. 2021

Kdyby se o nich natáčel film, jmenoval by se: Auto pro malého Rain Mana

Film začíná. Na lavičce sedí krásná maminka se dvěma úžasnými syny. Žena miluje umění a jazyky. Od malička se věnuje hudbě a vystudovala obor dirigování na konzervatoři. Pak se zamilovala, provdala a narodili se jí dva synové Alexandr (dnes 11) a Artur (dnes 9). A pak se v symfonii života ozvaly falešné tóny až nakonec hudba téměř utichla.

Cvičení na rehabilitačním stole zvýší Kájince její naději na chůzi
16. 09. 2021

Cvičení na rehabilitačním stole zvýší Kájince její naději na chůzi

Usměvavé čtyřleté holčičce z fotografie říkají všichni Kájinka. Než se narodila znala její maminka Petra slovo toxoplazmóza jen z křížovky. Dnes vám důvody jejího vzniku a všechny příznaky vyjmenuje jako když bičem mrská i o půlnoci. Ví toho také spousty o mozkomíšním moku, shuntech a dalších věcech, které souvisejí s Kájinou nemoxí.